Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Květen 2013

Óda na Andrewa Lloyda Webbera

31. května 2013 v 16:37 Tudy odtéká sir Webber
Kdo mě zná, ten už si jistě všiml mé poslední nejnovější, tohle úterý dvouměsíční úchylky. A to doufám, že se jí ještě dlouho nezbavím. Protože Webber je Webber. To je prostě génius na... no nevím na kolikátou, ale určitě v tom bude figurovat Dvacetosmička. Však víme. Mám nejisté podezření, že někteří už ze mě lezou po stopě. No, mají smůlu. Takže teď už stačí, aby to věděl i zbytek světa. Protože Webber za to stojí (a všem, kdo si to nemyslí doporučuju nečíst celý článek).

To jsou oni?

28. května 2013 v 15:27 Krátké slohové útvary
Tak toto je školní slohová práce na nadpisové téma. Měla to být charakteristika rasy z neznámé planey.

To jsou oni? Možná ano. Téměř nikdo je nezná a ti, kteří je potkali, tvrdí, že viděli jen obrovské koule cukrové vaty. Možná po ní i chutnají, ale rozhodně voní. Různě, po vanilce, po jahodách, po čokoládě, po omáčce na boloňské těstoviny. Málokdo toho o nich ví víc. Já potkal jednoho, který o nich věděl vše.
Narodil se v rodině chudých arabských šejků, ale rodiče ho v mládí zavrhli a prodali kosmonautům, když ho vydávali za pokusného králíka. Ten chlapec (protože to byl chlapec) byl vystřelen na průzkumnou cestu směrem k potenciálě obydlené planetě. Já se s ním setkal nedávno v jednom baru. Tvrdil, že je tu na dovolené, ale já si myslím, že se chce pomstít svým rodičům (i když už je jako svoje rodiče nebere). K těm důvodům se ale ještě vrátím. Rozhodně si ale musíte poslechnout, jak popsal planetu, na které prožil takovou část svého života.
Jeho rodiče mu vyprávěli, jak ho našli v řece pohupovat se na kusu rakety, a protože sami neměli děti, tak se ho ujali. Vzpomínal, jak ho jeho maminka chovala na svých měkkých rukách. Popisoval svou matku jako velmi půvabnou.
Prý měla dlouhé, světlounce modré vlasy a voněla po borůvkách se smetanou. Do těch vlasů se i oblékala. Všichni... teď si nemůžu vzpomenout, jak se jejich národ jmenoval. Zkrátka všichni chodili zahalení do svých vlasů. A že to byly vlasy! Velmi husté a pevné a dlouhé. Už jsko malí se prý rodili s dlouhými vlasy.
A přitom měli překvapivě malé obličeje s překvapivěji velkýma očima a usměvavými ústy. Je zvláštní, že neměli nosy, ale čichali konečky prstů, to asi kvůli těm jejich vůním. Byli vysocí s protáhlými končetinami. Naštěstí ten člověk, který mi tohle vyprávěl, byl také už od narození vysoký, takže mezi ně zapadl.
Taky mi vyprávěl o jejich povaze. Jeho matka prý byla neskutečně hodná bytost se smyslem pro humor, což ani mezi obyvateli té planety nebylo samozřejmé. Prý se uměla hrozně vesele smát. Když o ní mluvil, měl v očích slzy. Jeho matka je mrtvá.
O otci mi toho tolik neřekl, jen to, že ten byl naopak dozelena a voněl jako les. A uměl krásně zpívat, dokonce i na jejich poměry.
A vůbec o jejich zpěvu mluvil hodně. Tvrdil, že tu zatím neslyšel nic podobného, že jejich zpěv byl příliš krásný, než aby na našem světě něco takového mohlo existovat. Nejkrásnější byly prý písně od někoho, o kom se s nesmírnou úctou zmiňoval jako o Assiovi Lla Wonndovi (snažil jsem se to přepsat co nejpřesněji, znělo to tak nějak houpavě a šumivě, no nevím). Ale z jeho slov mu závidím závidím, že měl to štěstí jeho hudbu slyšet.
A k těm koulím cukrové vaty. Oni ne že by se schovávali. Tu cukrovou vatu nosí tvorům, kteří mi ze slov mého vypravěče nejvíc přopomínali obrovské motýly. Oni je totiž chovali. Ne zabíjeli, ale když některý zemřel, tak si z jeho křídel postavili dům. Stěny z motýlých křídel prý ve dne propouštěly právě tolik světla, kolik bylo potřeba a v noci na nich tančily měsíce s hvězdami. Oni měli měsíce dva. Jeden namodralý a druhý žlutý. Když byly oba v úplňku, noci prý byly tak krásné, že se člověku chtělo křičet. Musela to být neuvěřitelně krásná planeta. Plná míru, klidu.
A tím se dostávám k pravděpodobně poslednímu důvodu, proč ten člověk přijel, proč jsem ho našel poloopilého v baru a proč mi tohle všechno vyprávěl. Všichni na jeho planetě jsou mrtví. Vypukla válka.

(Pampe)lišková

17. května 2013 v 14:19 Pseudobásničky
Další včerejší výtvor, prý zní jako od Nikla. To je velká pocta.

Pampelišky
Lámou výšky
Podél vížky
Lezou myšky
No a lišky
Žerou kližky

Pampelišky
Nejsou lišky
Jenom vížky
Žerou myšky
No a kližky
Spadnou z výšky

Nejnovější rýmované přírůstky

16. května 2013 v 19:28 Pseudobásničky
Dneska mě chytla nepochopitelně básnická nálada a v tuhle chvíli mám asi šest výtvorů. Ale zveřejňovat je budu postupně. Už to vidím: Květen (7) Červen (0). Hodně štěstí.

Tahle vznikla dneska jako úplně první na novém geniálním místě na sezení.

A tak tu sedím
A nikde nikdo
Jen koukající
A já tu sedím
A absolutně rýmuju
Kamení, které nevystydlo
A pár tramvají
A já tu sedím
A oni koukají
Před sebe, ne na mě
Pro mě, za mě
A k tomu kdo jiný
Fantom
Poslední
A já tu sedím
Tak držte ruku
V úrovni očí
A přisedněte si
Když tu sedím
Sama


A ještě jedna, ta je velmi aktuální.

Alergogenní
Jazyk lámající
Sena sušící
Napůl létající
Pyly
Pily
Zbyly víly
Dýchající

A sem mám jako napsat co?!

10. května 2013 v 15:27 Odpad
Rozhodně bych měla napsat článek.
Dneska jsem přišla domů a naprosto bezdůvodně se rozbrečela.
Ještě jsem nepřestala.
A to se mi ani nerozsvíltilo.
A Sněhurka dlí v háji.
A zapojím se do řetězáku.
Já se nezlobím, mě to prostě mrzí.
Proč se mi chce chodit do Lužánek víc, než ostatním?
A napíšeme vůbec tu knížku?
A Webber je naprosto nejlepší skladatel. A nepřestanu s tím. Vyberte si.
A byla jsem na autogramiádě člověka, o kterým jsem v životě neslyšela.
A nemám depresi.
A nechci, aby mě teď někdo viděl a Lucka stejně přišla domů.
A Love Never Dies je stejně úžasný, proč to nesfilmujou?
A Love Never Dies prostě na Fantoma nenavazuje pořádně, mě to tak strašně mrzí...
A proč mi poslední dva články začínají na A?
A VŮBEC?!
A proč neexistujou místa, kde by se člověk mohl prostě vykřičet?
A 15:15
A vyjde vůbec to, co si přeju?
A napíšeme vůbec tu knížku?
Já chci domů.
A a!
A mám vůbec ještě něco psát?
A já vás nechcu otravovat, ale stejně to pořád dělám.
A proč si nemůžu pomoct?
A proč Webber nenapíše další muzikál?
A proč musí lidi umírat?
A proč čas plyne stále rychleji, když to není pravda?
A proč se nikde nedá sehnat první a druhý díl Abaratu?
A proč nejsem milionář, to bych je pak sehnala.
A taky bych natočila Love Never Dies
Something is terrible wrong, dear.
Ale já nechci!
A nemám depresi!
A vůbec!
A přeložíme toho Fantoma, nebo vás s tím zase budu jenom otravovat?
A co mám ještě říct?
A PROČ?!
A já už nevím, co mám psát.
Ale stejně ještě potřebuju.
A vůbec...
A proč na mě tohle nepůsobí jako pozitivní článek?
PROTOŽE NENÍ!
Ale takhle to ukončit nechci
A kdy psát za větou tečku?
A kdy se zase sejdeme v Lužánkách?
A kdo mi vůbec rozumí?