Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

To jsou oni?

28. května 2013 v 15:27 |  Krátké slohové útvary
Tak toto je školní slohová práce na nadpisové téma. Měla to být charakteristika rasy z neznámé planey.

To jsou oni? Možná ano. Téměř nikdo je nezná a ti, kteří je potkali, tvrdí, že viděli jen obrovské koule cukrové vaty. Možná po ní i chutnají, ale rozhodně voní. Různě, po vanilce, po jahodách, po čokoládě, po omáčce na boloňské těstoviny. Málokdo toho o nich ví víc. Já potkal jednoho, který o nich věděl vše.
Narodil se v rodině chudých arabských šejků, ale rodiče ho v mládí zavrhli a prodali kosmonautům, když ho vydávali za pokusného králíka. Ten chlapec (protože to byl chlapec) byl vystřelen na průzkumnou cestu směrem k potenciálě obydlené planetě. Já se s ním setkal nedávno v jednom baru. Tvrdil, že je tu na dovolené, ale já si myslím, že se chce pomstít svým rodičům (i když už je jako svoje rodiče nebere). K těm důvodům se ale ještě vrátím. Rozhodně si ale musíte poslechnout, jak popsal planetu, na které prožil takovou část svého života.
Jeho rodiče mu vyprávěli, jak ho našli v řece pohupovat se na kusu rakety, a protože sami neměli děti, tak se ho ujali. Vzpomínal, jak ho jeho maminka chovala na svých měkkých rukách. Popisoval svou matku jako velmi půvabnou.
Prý měla dlouhé, světlounce modré vlasy a voněla po borůvkách se smetanou. Do těch vlasů se i oblékala. Všichni... teď si nemůžu vzpomenout, jak se jejich národ jmenoval. Zkrátka všichni chodili zahalení do svých vlasů. A že to byly vlasy! Velmi husté a pevné a dlouhé. Už jsko malí se prý rodili s dlouhými vlasy.
A přitom měli překvapivě malé obličeje s překvapivěji velkýma očima a usměvavými ústy. Je zvláštní, že neměli nosy, ale čichali konečky prstů, to asi kvůli těm jejich vůním. Byli vysocí s protáhlými končetinami. Naštěstí ten člověk, který mi tohle vyprávěl, byl také už od narození vysoký, takže mezi ně zapadl.
Taky mi vyprávěl o jejich povaze. Jeho matka prý byla neskutečně hodná bytost se smyslem pro humor, což ani mezi obyvateli té planety nebylo samozřejmé. Prý se uměla hrozně vesele smát. Když o ní mluvil, měl v očích slzy. Jeho matka je mrtvá.
O otci mi toho tolik neřekl, jen to, že ten byl naopak dozelena a voněl jako les. A uměl krásně zpívat, dokonce i na jejich poměry.
A vůbec o jejich zpěvu mluvil hodně. Tvrdil, že tu zatím neslyšel nic podobného, že jejich zpěv byl příliš krásný, než aby na našem světě něco takového mohlo existovat. Nejkrásnější byly prý písně od někoho, o kom se s nesmírnou úctou zmiňoval jako o Assiovi Lla Wonndovi (snažil jsem se to přepsat co nejpřesněji, znělo to tak nějak houpavě a šumivě, no nevím). Ale z jeho slov mu závidím závidím, že měl to štěstí jeho hudbu slyšet.
A k těm koulím cukrové vaty. Oni ne že by se schovávali. Tu cukrovou vatu nosí tvorům, kteří mi ze slov mého vypravěče nejvíc přopomínali obrovské motýly. Oni je totiž chovali. Ne zabíjeli, ale když některý zemřel, tak si z jeho křídel postavili dům. Stěny z motýlých křídel prý ve dne propouštěly právě tolik světla, kolik bylo potřeba a v noci na nich tančily měsíce s hvězdami. Oni měli měsíce dva. Jeden namodralý a druhý žlutý. Když byly oba v úplňku, noci prý byly tak krásné, že se člověku chtělo křičet. Musela to být neuvěřitelně krásná planeta. Plná míru, klidu.
A tím se dostávám k pravděpodobně poslednímu důvodu, proč ten člověk přijel, proč jsem ho našel poloopilého v baru a proč mi tohle všechno vyprávěl. Všichni na jeho planetě jsou mrtví. Vypukla válka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nebožka Nebožka | Web | 29. května 2013 v 20:49 | Reagovat

Moc pěkný, Aničko. :) Má to atmosféru. A líbí se mi ta nesmyslnost kolem života toho člověka. A nejlepší je stejně konec. (Veee to sice trochu mate, ale mně se to líbí, pšššt!)
Ach jo, škoda, že jsem si nestihla přepsat i svou slohovku, takhle musím čekat, až to bude opravený.. :/

2 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 30. května 2013 v 13:26 | Reagovat

Panejo! Líbí se mi jednoduchost a ladnost s níž píšeš, líbí se mi ta zmatenost kolem příběhu. Zpočátku se zdá, že nám všechno servíruješ po lopatě, ale zpětně si člověk uvědomí, že si toho musel hodně domýšlet... Možná víc, než toho bylo skutečně řečeno. A ten konec je okouzlující! Rozhodně se stanu stálým návštěvníkem! Hlavně nikdy nepřestávej psát!!! :-)

3 Anička Anička | Web | 30. května 2013 v 19:11 | Reagovat

[1]: A znovu musím říct, že se na tvou slohovku značně těším.

[2]: Upřímně řečeno jsem tohle psala stejně, jako vždycky, a to tak, ve chvíli, kdy jsem začínala ještě nevěděla, jak to dopadne. Ono to vždycky nějak přijde samo.
I já doufám, že mi to s tím psaním vyjde. :-)

4 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 2. června 2013 v 21:14 | Reagovat

[3]: Tak tak... Mnohdy to tak mívám i já! Stačí se podívat na Zemi beze jména... Původně to měla být zemička, kde jsou všichni obyvatelé jako z kopírky - tak že nerozeznáš originál od kopie a že je jim fuk, jestli jim domů přijde jejich, nebo cizí dítě a co z toho nakonec vzešlo... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama