Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Přízraky 5. kapitola

24. června 2013 v 18:15 |  Přízraky
Tahle kapitola se trochu zvrtla. Ze začátku to ještě šlo, ale pak mi postavy vyklouzly z rukou a začaly si říkat a dělat, co chtěly, a já mohla jen bezmocně psát. Venduleee by pravděpodobně řekla, že se probudila Nebožka, já takhle dobře pojmenovaný nálady nemám, tak posuďte sami. A taky se trochu protáhla, ale nepřišlo mi správné ji dělit. Inu, bojte se. A neříkejte, že jsem vás nevarovala.


Roger Devereux uvažoval o tom, že by zavřel. V tak pozdní hodinu se venku pohybují už jen zloději a šlapky, a z těch by nikdo do jeho hotelu nezavítal. Právě začal zhasínat lampy, když zacinkal zvonek nade dveřmi. Dovnitř vstoupily dvě promočené postavy. I když s tím nečasem venku se teď ve dveřích nikdo suchý neobjeví. Mladý muž byl velmi vkusně oblečen, ale dal by se ždímat. Na krku se mu fialověly ošklivé pohmožděniny. Dívka by byla neobyčejně krásná, kdyby neměla oči zarudlé od pláče. Působila nepřítomným dojmem, jako by její duše bloudila ztracná v nějaké smutné chvíli.
"Přejete si?" zeptal se Devereux.
"Rádi bychom se ubytovali," odpověděl mladík.
"Jste manželé? Jinak vám nemůžu dát jeden pokoj, chápete mě, že ano?"
Na to Raoul nepomyslel. Hlavu měl plnou problémů s Christine. Samozřejmě, bez manželského svazku by s mužem v jednom pokoji spala jen prodejná žena. A to přece Christine nemohl udělat. To prostě nejde. A na dva pokoje u sebe neměl peníze. Ale vrátit se zpět do toho deště, který navíc každým okamžikem zesiloval? Kdekoli jinde by narazili na stejný problém a spát v tomhle počasí venku...
"Jsme manželé" řekla Christine a Raoula ještě víc, než pohotovost její lži přkvapilo, jakým důkazem své tvrzení podložila. Protože na prstu se jí opět leskl ten prsten. Musela ho najít těsně před tím, než ji políbil. A nic neřekla a nechala si ho. Zase. Pocítil příval zoufalství, ale tentokrát s trpkou příchutí zrady. Vždyť ten démon ji nechal jít, Christine teď má být jeho! Ale ten prsten tvrdil opak.
Hoteliér vypadal, že je s takovou odpovědí spokojený, a se slovy: "Pokoj pět," jim podal klíče.
Raoul si je od něj vzal, ještě si pro sebe a Chrstine vyptal nějaké suché oblečení, které Devereux slíbil donést, a pak zamířil ke schodům.

Christine se bála na Raoula pohlédnout. Cítila, že to, co udělala, bere jako zradu. Ale ona to udělat musela. Nemohla tam ten prsten nechat. Vždyť teď se koneckonců hodil...
Takovými myšlenkami se snažila uklidnit. Bezúspěšně. Chtěla vyhledat Raoulův pohled, ale jeho oči se jí důsledně vyhýbaly.

Raoul odemknul a vstoupil do malé místnosti. Působila poměrně přívětivým dojmem, vzduch byl čerstvý, povlečení vypadalo čistě. Zavřel za nimi dveře a otočil se ke Christine.
"Tak ty jsi moje manželka?"
"Raoule, já..."
"Proč jsi sebrala ten prsten?"
"Raoule, prosím..."
"Christine, proč? Proč?!" V hlase mu zřetelně zaznělo zoufalství. Otočil se k ní zády.
Nadechla se, chtěla něco říct, ale slova se v tomto okamžiku zdála bezvýznamná. Neměla jediný důvod sebrat ten prsten. Na tu otázku nemohla dát uspokojivou odpověď. Alespoň Raoulovi ne.
"Christine, miluješ mě?" zeptal se do ticha.

Ta otázka jí vyrazila dech. Samozřejmě, pomyslela si. Proč to ale neřekla nahlas? Proč bylo najednou tak těžké formulovat myšlenky do slov?
Přistoupila k němu, natáhla se po jeho ruce. Ucukl. Christine připadalo, jako by jí někdo vrazil do srdce nůž.
"Raoule." Nedokázala víc, než jen opakovat jeho jméno.
Toužila, aby ji znovu sevřel v náruči, aby jí šeptal, že vše bude zase dobré, aby ji miloval a víc nežádal. Vždyť ani ona víc nežádala. Přesto mezi ně jako barikádu stavěla ten prsten, který ji nyní pálil na ruce. Možná ho neměla zvedat. Ale udělala to.
Odvážila se pohlédnout Raoulovi do očí, i když se bála toho, co tam spatří. Viděla v nich otázku, kterou jí před chvíli položil. Na kterou pořád ještě neodpověděla. Jestli ho milovala? Ovšemže. A chtěla, aby i on miloval ji. Miloval ji tou chlapeckou láskou, miloval ji a nechal ji milovat ho. S ním si připadala v bezpečí. Nemohla přežít bez jeho lásky, nemohla ho ztratit. Ale jak mu to dokázat?
"Raoule, mám strach," zašeptala.

Jeho nejhorší obavy se rozplynuly, vše se mu náhle zdálo pochopitelné. Je jasné, že je vyděšená. Ale on svoji malou Lotte ochrání.
Christine zvedla ruku, aby se dotkla podlitin na jeho krku, které mu způsobila Panžábská smyčka. Neuhnul. Místo toho uchopil její dlaň a vtiskl do ní polibek. Pak jí opatrně stáhnul prsten a strčil si ho do kapsy. Už se mu nechtělo ho někam házet, příliš snadno se znovu objevoval. Christine neprotestovala. Raoul se k ní naklonil. Jejich polibek byl něžný, ale pátravý. Každý se snažil nahlédnout do duše toho druhého.
Přerušilo je klepání na dveře. Odtrhli se od sebe, jako by dělali něco zakázaného. Což byla v zásadě pravda.
"Dále," pokusil se říct Raoul, ale hlas ho zradil. Odkašlal si a zavolal znovu.
Do místnosti vstoupil Roger Devereux se suchým oblečením a párem nočních košil. Chvíli na ně koukal, jak tam stojí v podivné vzdálenosti od sebe a červenají se.
"Omlouvám se, nechtěl jsem rušit," řekl a odložil obleční na židli. "Potřebujete ještě něco?"
"Ne, ne, děkujeme, můžete jít," vykoktal Raoul.
"Jen nezapomeňte, že tady nejste sami," zabručel ještě Devereux a odešel.
Christine byla rudá až ke kořínkům vlasů.
"Ale Christine, vždyť jsme manželé," řekl Raoul. Tentokrát však úplně jiným tónem než poprvé.
Zdráhavě se zasmála. Konečně, pomyslil si.
Raoul by ji nechal v místnosti samotnou, aby se mohla převléct, ale nechtělo se mu v tak pozdní hodinu chodit po hotelu plném spících hostů.
Otočil se tedy zády a projistotu ještě zavřel oči. Chvíli slyšel šustění látky, a když utichlo, Christine byla pod peřinou, přikrytá až po bradu a rudá jako rajče.
Nějakou dobu na sebe koukali, ale pak jí došlo, že i Raoul by se asi rád převlékl. Zrudla do dosud nevídaného odstínu a schovala se pod peřinu.
Raoul se nemohl nesmát.
Neoblékl si však noční košili, ale suchého oblečení, které Devereux přinesl. Protože ať se Christine podařilo nalhat mu cokoli, manželé stále ještě nebyli a Raoul byl pevně rozhodnutý nepřipravit ji o čest a spát v křesle. Ale nezapomněl ani vytáhnout z kapsy mokrých kalhot prsten a dát ho do kapsy těch suchých.
Když Christine došlo, že v posteli bude spát sama, v očích jí možná na okamžik zahlédl úlevu, možná to bylo zklamání, ale zmizelo to tak rychle, že si Raoul nebyl jistý, jestli vůbec něco viděl.
Pak Christine vstala, přišla k němu a políbila ho. Ten polibek se tomu prvnímu podobal asi tak, jako se rajče podobá prstenu. Oba se do něj úplně ponořili, kdydy teď někdo klepal, pravděpodobně by si toho ani jeden z nich nevšiml. Opíjeli se blízkostí toho druhého a intenzitou své lásky. Ještě dlouho se objímali, v náručí toho druhého hledali bezpečí a jistotu. Pak Raoul zjistil, že Christine v jeho objetí usnula. Opatrně ji přenesl na postel a přikryl ji. Sedl si do křesla a díval se, jak spí, vypaloval si její obaz do víček, aby, až je zavře, ho vedla do říše, kde vše opravdové ztrácí smysl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sisa Sisa | 24. června 2013 v 18:49 | Reagovat

Krása krása moc sa teším na ďalšiu kapitolu. Som zvedavá ako sa to ďalej vyvinie :-)

2 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 24. června 2013 v 19:43 | Reagovat

Ó! Ó! Ó! Ó! Christine je milosrdná lhářka! A ten prsten, to je příběh o navěky nejistém Raoulovi, však to známe, známe, známe to... :D
Ten Roger je mi sympatický, ale tak trochu si při vyslovení toho jména představím zarostlého, pupkatého, starého rádobymotorkáře s piercingem a šátkem na hlavě. Nepřišel on z nějaké westernovky?
Raoul, tvůj Raoul... Stále mi je sympatický - především, když je vidět, jak moc Christinu miluje... Protože žárlivost je vždycky tak trochu důkazem lásky... :-D
Jen tak dál!

3 Anička Anička | Web | 24. června 2013 v 20:10 | Reagovat

[1]: Věř mi, já taky :)

[2]: Jo, toho prstenu se pořád nemůžu zbavit

Roger sedí až po rádobymotorkáře, jinak přesně tak podle mě vypadá (já vím, vnější popisy nejsou moje silná stránka, já se pořád babrám uvnitř :))

Tak to je Raoul šikovný, že se ještě drží :)

4 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 24. června 2013 v 21:02 | Reagovat

[3]: Klídek... já taky ne! :D

Babrání se uvnitř, to bývá počteníčko! :D Mimochodem, moje další kapitola bude celá celičká o vnitřku... takže... :D

Nojo... Je to TEN RAOUL, takže... :D

5 Venduleee Venduleee | Web | 24. června 2013 v 21:16 | Reagovat

Mně se to sakralíbí. A to rajče mě dostává.

6 Anička Anička | Web | 24. června 2013 v 21:18 | Reagovat

[4]: Výborně, rozbabráme je na kouosky... Snad z nich něco zůstane :)

[5]: Jo, mě taky :)

7 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 24. června 2013 v 21:30 | Reagovat

Hurá! Do toho jdu s tebou! Ó to se neboj! Zůstane... Prázdná schránka, skořápka... Páni Zombie Raoul!!! Děsivá představa! :D Jojo, rajče je rajče! A prstýnek je prstýnek! A jsou si podobní jako vejce vejci! :D

8 Anička Anička | Web | 24. června 2013 v 21:59 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama