Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Přízraky 10. kapitola

18. července 2013 v 13:58 |  Přízraky
Tákže:
Ano, toto bude pravděpodobně na nějakou dobu moje poslední kapitola, protože netuším, kdy se znova dostanu k počítači nebo jinému zdroji intrnetu. Obávám se, že se mi pro ni nepodařilo vymyslet rozumný název, takže je opět nepojmenovaná. No co, oběd volá.


Erik se probudil a rozhlédl se po pokoji. Kde to byl? V rohu spala drobná světlovlasá dívka, která mu byla čímsi povědomá. Ale proč nebyl v podzemí? A proč neměl masku? Maska... Podzemí... Útěk katakombami... Proč že to utíkal? Před čím? Podzemí... Něco se stalo... Christine... Raoul a Panžábská smyčka. Její volba. Prsten.
Vše se mu vybavilo v jediném mohutném přívalu bolesti. Bolesti duše i těla. Teprve teď si uvědomil všechna zranění, která si v záchvatu šílenství sám způsobil. Cítil palčivou žízeň a měl chuť znovu otevřít rány, které se sotva začaly uzavírat. Celá tvář mu horce tepala a srdce se třáslo pod dalšími přívaly žalu. Křičel by, ale vypralé hrdlo mu to nedovolilo. Jazyk měl těžký a duši zničenou. Srdce rozbité a tělo hořící tisíci oděrkami. O moc hůř už na tom být nemohl. Ale byl živý. Zpět ho přivedla ta osoba ze snového blouznění.
A dívka v křesle naproti byla vzhrůru. Meg, naskočilo mu její jméno. Musela se probudit pouhou chvilku po něm a teď na něj vyděšeně zírala.
Erik chtěl něco říct, ale nemohl. Měl sucho v krku a jazyk celý zapletený. Sužovala ho hrozná žízeň, ale neměl dost sil dojít si pro vodu.
Meg se zvedla a, aniž by z něj spustila pohled, přešla místnost a vytáhla cosi ze zásuvky skříňky v rohu. Jeho masku. Pomalu k němu došla a podala mu ji.
Možná by si ji i vzal, i když ji nenáviděl. V podzemí ji nechal naschvál, už nikdy ji nechtěl vidět. A teď mu ji podávala ta dívka se strachem i odporem v očích a on neměl sílu ji ani přijmout, ani odmítnout.
Meg se natáhla, položila mu ji na obličej a začala couvat ke dveřím, ale pořád se dívala jeho směrem, jako by se bála, že odněkud vytáhne laso a hodí ho na ni. Jako by mohl.
Zakopla o něco na podlaze. Na okamžik od něj odtrhla zrak, ale hned, jak našla rovnováhu, podívala se na něj znovu s nepopiratelným děsem ve tváři. Dokonce ani neměla odvahu zadívat se mu přímo do očí.
Erik byl úplně bezmocný. Žízeň ho spalovala zevnitř, krk měl jako smirek, myšlenky mu bloudily jako ztracené v poušti. Nebyl schopný se soustředit, natož aby se pokusil Meg ublížit.
"Prosím," pokusil se zašeptat, ale vyšlo z něj jen zachroptění. Jejich pohledy se na okamžik zkřížily, ale pak se Meg otočila a vyběhla ze dveří.
Erik by cítil zoufalství, kdyby neměl takovou žízeň. Bůhví, kdy se naposledy něčeho napil. A horečka z něho vysála spoustu síly. Byl slabý jako novorozeně a jeho žízeň hluboká jako prázdná studna. Potřeboval alespoň trochu vody, jinak hrozilo, že vyschne docela.
Vyčerpáním zavřel oči.
Pak na rtech ucítil studené kapky. Stekly mu do vyprahlého hrdla stejně zázračné, jako déšť v poušti. Zalapal po dechu a začal se dusit. Jak se svíjel v záchvatu kašle, spadla mu maska a všechnu vodu zase vyprskal.
"Pomalu" zašeptal nějaký hlas.
Otevřel oči a uviděl malou Meg se strachem v očích překrytým soucitem. A podávala mu sklenici.
Rychle se po ní natáhl, ale ona ještě rychleji ucukla. "Pomalu," zopakovala.
Pak mu ji přidržela u rtů, aby se mohl napít.

Erikovu trvalo ještě týden, než se alespoň částečně zotavil a další týden, než nabral síly. Pak se rozhodl.
"Madame Giry, chtěl bych vám poděkovat."
"Ale..." nadechla se, ale přerušil ji.
"Ne, neudělal by to každý, to rozhodně ne. Zvlášť v mém případě." Mimoděk se dotkl masky, která nyní skrývala i nový, stále zarudlý škrábanec, který ho málem stál život.
"Ale udělala bych to znovu," opáčila madame Giry.
Erik na ni pohlédl. "Děkuji," odmlčel se. "Za všechno. Víte ale, že musím ještě něco udělat."

Christine byla unavená a chystala se k spánku. Raoul byl poslední dobou rozčarovaný, podrážděný a očividně vyčerpaný. Bratrova smrt mu vedle zármutku přidělala i spoustu starostí. Musel odpovídat na dotěrné dotazy policistů i novinářů, řešit věci ohledně dědictví i svého jmenování hrabětem de Chagny. A navíc se teď Christine nemohli vzít, když musel truchlit nad bratrovou smrtí. V těch několika málo chvílí volna jen bloudil po domě, jako by hledal toho, koho v chodbách svého života už nikdy nespatří. Christine ho někdy našla v opuštěné místnost, jak drží věc, která pro ni samu nic neznamenala, ale pro Raoula musela představovat tisíce vzpomínek na muže, který byl mrtvý. V takových chvílích k němu přišla a objala ho, aby si vzájemou blízkostí vynahradili přítomnost těch, kteří byli pryč a zahnali stíny toho, co se stalo.
Raoul věděl, že si musí vybrat si menší zlo. Buďto slavit svatbu a být terčem pomluv, že svého bratra nemiloval, když teď tančí na jeho hrobě, nebo si o něm budou šeptat, že žije v jednom domě s ženou, která není jeho manželkou, ale kterou miluje. Všechny starosti se mu vepisovaly do tváře, a jak bledly pohmožděniny na jeho krku, tak mu tmavly kruhy pod očima a na čele přibývaly vrásky, které se ani Christne nedařilo vyhladit. A její svědomí stále tížil prsten, který každý večer převracela v prstech, než ho schovala pod polštář.
A Raoul, navzdory tomu, co se říkalo, nikdy v noci nepřišel k ní do ložnice. O její zradě neměl nejmenší ponětí.

Svlékla si šaty a zůstala stát uprostřed místnosti jen ve spodničce. Když pohlédla do zrcadla, zděsila se.
"Ne," vydechla. "To nejde, nemůže. Nemohl se sem dostat, tady jsem v bezpečí. To je klam, podvrh, nikdo tam není, nemůže být..." šeptala.
V zrcadle byl on. Zase. Viděla jeho odraz, stál kus za ní, ale měla strach se otočit, kdyby to snad byla pravda. Měla strach ne kvůli tomu, že ho viděla, ale proto, že ji zase našel.
Přistoupil k ní, cítila jeho dech na krku. Zarputile hleděla stále před sebe. Je to jen vítr foukající z otevřeného okna. Je to jen přízrak, třeba zmizí.
Na odrazu sebe sama viděla, jak je bledá. Bála se, vždyť ve snech ji stále pronásledoval obraz udušeného Raoula. Ale i mrtvého Erika.
Vzal ji za ramena a otočil k sobě. Vykřikla a ustoupila o několik kroků od něj. Opravdu tam byl. V tenké spodničce si připadala děsivě nechráněná. To, co cítila, byla panika. Měla strach, chtěla zavolat Raoula, ale než to stihla udělat, Erik promluvil: "Nevolej ho."
Jak to, že zase věděl, co chce udělat? Ustoupila o další krok, strach v jejích očích musel být nepřehlédnutelný.
Chvíli na sebe hleděli.
"Kde jsi byl ty dva týdny?" zeptala se rozechvěle.
"U madame Giry." A pokračoval: "Málem jsem umřel, Christine, to tys mě vyvedla ze smrti. Proč jsi to udělala?"
Proč to říkal, jako by ji obviňoval? Vždyť ona nic neprovedla.
"O čem to mluvíš?" konečně popadla dech.
"Nedělej, že jsi tam nebyla. Viděl jsem tě. Mohl jsem zemřít, ale ty jsi mě zachránila. Christine, proč?!" Díval se na ni tak nešťastně, tak zoufale, ale Christine netušila, co to má znamenat. Opravdu vypadal, jako by prošel smrtí. Byl bledší a vyhublejší, než když ho tehdy opustila. Jeho oči se zdály být ještě hlouběji zapadlé v masce, která stále skrývala jeho obličej. Ale to už nestačilo. Christine věděla co se skrývá pod ní. A také věděla, nebo alespoň tušila, co se děje ve tmě jeho očí.
"Co mám dělat?" zeptal se náhle. "Pověz mi, co mám dělat, pořád tě miluji," hlas se mu zlomil. "Tolik to bolí," zašeptal.
Christinin strach byl okamžitě vystřídán soucitem. Přešla k němu a natáhla ruku... za kterou ji chytil a zkroutil.
"Kde máš prsten?!" vykřikl. "Proč ho nemáš?! Proč sis ho sundala?" Jeho hlas zněl naštvaně, zoufale, zničeně, ale to vše bylo podbarveno šílenstvím, posedlostí.
A Christinin soucit byl v tu ránu zase zaplaven panikou. Chtěla se mu vyškubnout, ale byl příliš silný. Ruku měla v jedno ohni.
"Eriku, pusť mě," podařilo se jí protlačit stěnou bolesti.
Jeho sevření okamžitě povolilo. Christine mu padla k nohám. Natáhl se, aby jí pomohl vstát, ale pak zase ustoupil, jako by se bál, že jí znovu ublíží.
Zvedla se na nohy a odcouvala na druhou stranu místnosti. Měla strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby ho spustila z očí.
Erik padl na kolena a po čtyřech k ní přilezl. "Christine, odpusť. Odpusť mi," opakoval pořád dokola, ale Christine se už příliš bála soucítit.
"Eriku, měl bys jít." Samotnou ji překvapila rozhodnost jejího hlasu. "Odejdi. Běž už, tady zůstat nemůžeš."
Pohlédl na ni.
Christine zatvrdila své srdce. "Odejdi, ať tě tady nenajde Raoul. Musel to slyšet. Běž, ať tě nenajde!"
Erik se na ni naposledy podíval a s nevyslovitelnou bolestí v očích vylezl na okenní římsu. Zmizel ve chvíli, kdy se ve dveřích objevil Raoul a Christine znovu klesla na kolena a rozbrečela se. Její tělo se otřásalo vzlyky, chvěla se, slzy jí po tvářích tekly proudem. Raoul k ní přiběhl, klekl si a přivinul ji k sobě.
"Christine, co se stalo?" zašeptal. Ta jen zavrtěla hlavou, přitiskla se k němu ještě těsněji a dál brečela. Raoul netušil, co to má znamenat. Hladil ji po vlasech a šeptal slova, která ani jemu nedávala smysl. Dlouho tam klečeli ve vzájemném objetí, než se Christine uklidnila natolik, že byla schopná mluvit.
"Byl tu on," zašeptala roztřeseným hlasem. "Raoule, já mám takový strach, co když už nás nikdy nenechá?"
Raoul se zděsil. Tak Fantom je stále živý, stále na svobodě a stále je pronásleduje.
"Ale už se nevrátí," pokračovala. "Poslala jsem ho pryč, už se nevrátí, určitě ne," snažila se uklidnit i sebe samu. Znovu se roztřásla. Opravdu by to dokázala? Už nikdy nevidět svého Anděla?
Raoul ještě chvíli vypadal zmateně, ale pak se smířil s tím, že víc se nedozví. V jeho tváři se objevila rozhodnost. Vzal Christne za ruku.
"Vezmeš si mě?"
Potřeboval se zeptat znovu, i když tu otázku už jednou položil. Místo odpovědi ho políbila a Raoul cítil, jak se její rty zvlnily v úsměvu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | 18. července 2013 v 14:43 | Reagovat

Ó božínku! To je tak... to je... to je snad zatím nejlepší kapitola, kterou jsem kdy četla! Uchuchuch! Ten konec! Bože můj!

Ummm... Ale když jsi řekla spodnička, představila jsem si Christinu bez podprsenky jenom v takových těch šílených nadýchaných krátkých kalhotech, které se nosívaly pod krinolínou, něco takovýho: http://www.mimibazar.cz/foto.php?id=52538251 a když se tam zjevil Erik, lekla jsem se, že začínáš být podobně úchylná jako CM! :D (Pro CM: není to myšleno ve zlém. ;-) )

Ale ten konec! Uchuchuch! A vlastně i ten začátek! Krk jako ze smirku, Meg, která překonala svůj strach a dala Erikovi pít...

Esmeraldo, ty krásná a jediná, dala jsi mi z tvých dlaní pít! Ólovo na lidi, ólovo na lidi dáááám, já Quassimodo z Notre Damme! :-D

2 Anička Anička | Web | 18. července 2013 v 16:39 | Reagovat

[1]: Jé! Děkuji! (kašlu na nový formulace! :))

Sakra, tak to vážně nebyl záměr! :) Já si spodničku představuju tak nějak celošatovitější :)
Obávám se, že takovou scénu bych asi neměla nervy napsat... :)

A to vůbec nebylo plánovaný! Já myslela, že zavolá madame Giry. Ale Meg prostě byla proti :)

Jéžiš, to mi vůbec nedošlo... :)

3 Sisa Sisa | 18. července 2013 v 17:48 | Reagovat

nemôžem to tu rozpisovať ponáhlam sa, ideme k babke. Krásna kapitola :-D

4 Lotte Lotte | Web | 18. července 2013 v 17:51 | Reagovat

Ach, jakým vnitřním dilematem si asi musela projít nebohá Meg...
Úplně s ní nějak soucítím, jak jsem fantomistka.:)

S Erikem muselo nejnovější setkání s Christine asi taky pořádně zamávat, nezbývá než doufat, že se u něj opět neprojeví sebevražedné sklony. :(

A opět...prostě krásné! :)

5 Anička Anička | Web | 18. července 2013 v 19:46 | Reagovat

[3]: Já už u babičky jsem :) Děkuji.

[4]: To nepochybně značným. A kdyby věděla, co ji čeká...

Jo, mávat se ještě bude. S tím souhlasil poměrně ochotně :) (vidíš, já za nic nemůžu, to si na sebe všechno vymyslel Erik sám!)
A ty sklony...

A opět...děkuji! :)

6 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 18. července 2013 v 19:53 | Reagovat

Já si taky myslela, že je to madame Giry a ona to Meg! :D
Nu, taky tě na takovéto scény netipuji!
Rozhodně se těším na další kapču! :D

7 Venduleee Venduleee | Web | 22. července 2013 v 0:08 | Reagovat

A já už se bála, co to z té Meg děláš, že to snad bude ustrašená koza bez soucitu... No, to bych ti každopádně neradila.

Okenní scéna je tak... do nitra kopající. Souboj mezi megismem, fantomismem a raoulismem ve mně.

Krásný.

(Je "Vezmeš mi mě?" schválně nebo omylem? Promiň, mně to prostě nedá.)

8 Anička Anička | Web | 22. července 2013 v 0:19 | Reagovat

Vždyť jsem říkala! Přinutila mě!

Vždyť okenní scénka ještě pořádně nebyla... A/le chápu tě :)

Děkuji.

(Co je na tom za omyl?)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama