Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Přízraky 11. kapitola - Konec

26. července 2013 v 11:10 |  Přízraky
Na začátek bych chtěla říct, že název kapitoly je třeba brát s nadhledem.
Dále bych chtěla poznamenat, že odjíždím (ano, opět, já prostě pořád někam jezdím :)) a tam někde asi budu schopná komentování, ale publikování pravděpodobně ne. Ale kdo ví, žeano.



Erik stál na okenní římse a nakukoval do místnosti. A čím víc viděl, tím hlouběji se propadal. Všude kolem tma osamění, nepochopení, nenávisti, a teď mu brali jediné světlo, které ji dokázalo prozářit. Život byl prázdný a nenaplnitelný. Ne bez Christine, které teď slibovala lásku tomu jinému muži, který jí byl schopen dát vše, po čem toužila. A co mohl nabídnout Erik? Strach, odpor ostatních, osamění a tvář, na kterou nelze pohlédnout.
Přesto víc, než cokoli jiného teď toužil, aby si mohl s vikomtem de Chagny vyměnit místo. Dal by vše, co měl, svůj talent i svou zdravou tvář, jen kdyby to byl on, kdo držel Christine v náručí. Ale komu to nabídnout? A kdo by přijal?
Otočil se a zmizel ve tmě.

Nevěděl, kam jde, kroky mu řídilo zoufalství. Jeho mysl nevydržela nápor reality, všechnu tu bolest, kterou přinášela. Bylo snazší poddat se nevědomí a nechat se unášet ničím. Temnota byla krásná, tichá, laskavá. Skrývala ho před pohledy, neukazovala jeho masku a naplnila mu srdce nocí. Vzala ho pod svá křídla a vedla ho do zapomění hlušího než nejčernější půlnoc.

Té noci bloudil v okolí Paříže, jeho mysl byla příliš daleko, než aby ho vedla na nějaké konkrétní místo. Toulal se jeko přízrak, kterým se stále víc a víc stával.
Ale když vyšlo slunce, jeho mysl se začala navracet zpět k němu z milosrdných dálav, které nelze popsat. Vzpomněl si na všechny dny, kdy učil mladičkou sopranistku náročnému umění zpěvu. Pomáhla jí vybrušovat techniku a zpívat i ty nejtěžší tóny. Byl jejím rádcem, učitelem, přítelem. Jejím Andělem Hudby. A ona byla jeho den.
Jak to řekla? vzpomínal. "Běž, tady nemůžeš zůstat. Odejdi, ať tě Raoul nenajde."
Ona se ho nebála, říkala to ze strachu o něj. A tahle myšlenka se stala lanem, které mysl znovu spojilo s tělem.
Sám nevěděl, jak se ocitl před vchodem do bytu madame Giry. Je to nezvyk, chodit dveřmi, pomyslel si. Otevřel je a spatřil neuvěřiteně zvláštní věc. Madame Giry s tvářemi zmáčenými slzami, opuchlýma očima a rozcuchanými vlasy. Slzy však byly na okamžik zahnány překvapením.
"Eriku, kde jste byl?" vykoktala.
"Co se stalo?" zeptal se místo odpovědi.
Tváře madame Giry opět pokryly slané potůčky. Stékaly a zdálo se, že ještě prohlubují vrásky na jejím obličeji.
"Oni odvedli Meg, mou malou Meg."
"Kdo..? A proč? Madame Giry, uklidněte se."
Dvakrát se zhluboka nadechla.
"To policie. Odvedli Meg. Obvinili ji, že zabila Phillipa de Chagny. Soud bude dnes odpoledne."

Tahle zpráva Erika zasáhla jako rána beranidlem. Hraběte zabil on, ne Meg. Jak si vůbec můžou něco takového myslet. Vždyť jediné, co ty dva spojovalo byl zájem o Meg ze strany Phillipa, a z toho, pokud věděl, nebylo nic, natož aby ho zabila!
Pocítil příval hněvu. Jak na to přišli? Museli na to přijít? Zrovna teď se to vážně hodí, pomyslil si ironicky. I když je pravda, že se nijak zvlášť nesnažil, aby vražda hraběte vypadala jako nehoda. Ale v té chvíli měl na starost jiné věci.
"A Eriku," madame Giry konečně vstala a začala se trochu upravovat, "přišel vám dopis. Dneska ráno, leží na stole."
Otočil se. Opravdu. Obálka s jeho jménem a adresou madame Giry. A jen jedna osoba mohla vědět, že tu je. Ale co mu ta mohla po včerejším večeru chtít?
Rozlomil pečeť a vytáhl malý kousek papíru popsaný úhledným písmem.

Drahý Eriku,
víš, že Ti nechci ublížit, ale naše srdce jsou příliš rozdílná a naše cesty se musejí rozejít. Já miluji Raoula, s ním se cítím v bezpečí. Z tebe mám strach. Netoužím Ti způsobit více bolesti, takže to uzavřeme. Eriku, nemiluji tě, chci, abys odešel z mého života. Nenávidím Tě a už Tě nikdy nechci vidět. S Raoulem budeme mít svatbu a od Tebe si jako svatební dar přeji, abys už nikdy nevsoupil do mého života. Sbohem Eriku.
Christine, budoucí madame de Chagny

V tu chvíli se mu zhroutil celý svět. Křehká naděje, kterou dosud uchovával ve svém nitru se roztříštila a její střepy se mu zabodaly do srdce. Každé slovo se do něj zařezávalo s přesností, kterou mohla vést jedině nenávist. Neopětovaná láska. Co by byl jeho život bez Christine? Nic. Pouhé, pusté, prázdné. Kéž by ji nikdy nepotkal. Bylo by pro něj o tolik snazší zůstat navždy v temnotě, žít jen vlastní hudbou, hudbou noci a doufat, že nikdy nepřijde den, který by temnotu prozářil. Ale ten přesto přišel. Křišťálově čistý, jediný nekonečně vysoký tón, jasný jako paprsek světla. A tma už nikdy nemohla být tak černá, jako předtím. Ve světle toho záblesku uviděl prázdnotu svého života, temnotu hudby noci. Tma byla až příliš černá. Erik začal toužit po světle, které by alespoň trochu prozářilo jeho život. Toužil opět zaslechnout ten tón. Moci ho jako vzácný drahokam vybrušovat k dokonalosti. Úžasné harmonie lomů a ploch. Světla a stínu. Třpytu. Ale v momentě, kdy dokončil své mistrovské dílo, mu byl drahokam vyrván a zasazen do srdce někoho jiného. A světlo zmizelo a už nikdy se nemohlo vrátit tak čisté, jako předtím. Jak se mohl on vrátit do noci, když poznal den? Jak mohl znovu začít žít?
Myšlenky o tmě a světle mu běhaly hlavou, zatímco se pomalu připozdívalo. Madame Giry netušila, co se stalo, že Erik ztuhl s dopisem v ruce. A neodvažovala se zeptat. Místo toho se začala připravovat na soud své dcery.
A Erik se stále ani nepohnul.
Kéž by mohl Christine nenávidět! Kéž by měl sílu rozbít ten drahokam, kéž by ho dokázal rozdrtit na prach a ten rozptýlit ve větru, aby už nikdy nepřinášel světlo do míst, která měla navždy zůstat tmavá. Kéž by nikdy nezaslechl ten tón, na který se naladilo jeho srdce. Kéž by dokázal opustit Christine Daaé, ale když se zdálo, že je pryč, znovu si vstoupili do života. Kéž by ji dokázal nenávidět. Nenávist je snazší, jednodušší, přímější. Oproti tomu láska je komplikovaná, vrtkavá a přináší mnohem víc bolesti. Kéž by nikdy nebyl miloval. Kéž by nikdy nespatřil ten drahokam, který vybrousil do tvaru tak dokonalého, že změnil celou jeho podstatu. Kéž by nebyl nikdy opustil temnotu, do které patřil a od které se nedokázal odpoutat. Nořil se hlouběji a hlouběji do noci svých myšlenek. Noci, pro kterou už nedokázal psát hudbu.

Ze strnulosti ho probralo bouchnutí dveří, když madame Giry odešla. Její dceru soudili za to, co udělal on. Vzpomněl si, jak zoufale vypadala jediná osoba, která mu kdy doopravdy pomohla, když vstoupil do dveří. Jestli bude Meg dokázána vina, pravděpodobně ji oběsí. Znovu si vybavil tu drobnou blondýnku, která mu i přes svůj strach a odpor dala napít. A teď kvůli němu možná zemře. Ale kolik jiných podezřelých můžou mít? Vikomta ani Christine se obvinit neodváží, na to nemají dost důkazů. A kdo by věřil na Fantoma Opery? Policie ani omylem.
Ne. Nemohl je nechat, aby ji zabili. Navždy by měl na rukou její krev. Jako krev tolika jiných. Připadalo mu, že v každé další kapce by se už utopil. Síbil, že nebude vraždit. Ne, to nešlo. V jeho mysli pomalu dozrávalo rozhodnutí.
Oblékl si plášť, vyšel do podvečerní Paříže a bočními uličkami zamířil na jedné místo, kam mohl v tu chvíli jít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 26. července 2013 v 21:17 | Reagovat

Nebohá Meg, ubohý Erik, krutá Christine!!! :D

Je skvělé, jak jsi popsala Erikovu závislost na Christine. Pamatuji, že pro mě to bylo těžké, protože jsem měla pocit, že všechno už bylo řečeno a jejich vztah už je prozkoumám z tolika úhlů, že nejde přijít na nic nového...
Ale tys to dokázala s elegancí a moc pěkně. :)

A ať už jedeš kamkoliv - užij si to tam! :)

2 Venduleee Venduleee | Web | 28. července 2013 v 5:54 | Reagovat

Ách... No vždyť víš. :))
Jinak souhlasím s Lotte.

3 Anička Anička | Web | 28. července 2013 v 17:03 | Reagovat

[1]: Jé, věř mi, ani já nevím, kudy jsem to vlastně vymyslela. Ale to bylo tou pozdní hodinou :) Dokonce i mně ráno překvapilo, co jsem to vlastně vymyslela... Děkuji :)

Věř mi, že užije (moje oblíbená část... kchecheche).

[2]: A děkuji i nespáčům/brzovstávačům. Zrovna u tebe bych tak brzký komentář nečekala :)

4 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 14. srpna 2013 v 15:25 | Reagovat

Jé! Já hanebná! Já tuto kapitolu jaksi vynechala!!!

"Esmeraldó, ty krásná a jediná, dala jsi mi z tvých dlaní píííít..."
"Na rukou cítím tu nevinnou, nevinnou, NEVINNOU KREV!!!" :D

Souhlasím s Lotte... Řekla vše. Jen ještě - nádherná slovomalebnost! :D

5 Anička Anička | Web | 14. srpna 2013 v 15:53 | Reagovat

[4]: Hlavně že byla nalezena :)

Ano, přesně tak! Kchecheche.
(sbírka citátů se rozšiřuje, co to bude příště? :-D)

Ona je asi výhoda, že jsem toho v tomhle směru zas tak moc nečetla... takže jsem nevěděla, čemu se chci vyhnout a co popsat jinak, že jsem prostě mohla začít od začátku... a vůbec :-D

Ach, a já opět děkuji, děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama