Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Přízraky 14. kapitola - Cesty

29. září 2013 v 23:21 |  Přízraky
Konečně se mi povedlo rovnici kapitola napsaná - kapitola publikovaná vyrovnat. Já vím, pozdě, přestávka se tentokrát docela protáhla, ale těm zdržovacím blbostem byste nevěřili (jinými slovy Hra o trůny a denní světlo). A jediným štěstím bylo, že postavy zůstaly opuštěny v tak klidný okamžik. Jinými slovy: živé, některé zmizelé na místa neznámá, jiné nespokojené, jiné spokojené, jiným bylo potvrzeno zasnoubení. A nyní se vrací doba nějaký čas po událostech u soudu.
Kchecheche. A v této kapitole se také poprvé vyskytne postava, u které jsem se silně inspirovala Raoulem, pouze se znásobením některých vlastností. A jsem vážně zvědavá, co z ní bude (a jestli někdo přijde na původ jejího jména, dozví se toho hodně o jejím charakteru. Kchachacháááá! Muhehehéééé!)



Christine vyšla ze dveří a zamířila ke kočáru, který na ni čekal. Musela za svým otcem. Od chvíle, kdy ji Raoul znovu požádal o ruku s ním ještě nemluvila. Od toho, co se stalo u soudu. Potřebovala být chvíli sama.
Už nastupovala, když se za ní ozval Raoulův, trochu udýchaný, hlas: "Kam jedeš?"
"Za otcem. Na hřbitov."
"Proč jsi mi nic neřekla? Jel bych s tebou."
To Christine věděla, a právě proto se o svém plánu nezmínila. Od události v soudní síni ji Raoul jen málokdy opouštěl. Možná si vyčítal, že nebyl s ní, když se objevil Fantom. Ale jak mohla Christine vysvětlit tu náhlou potřebu samoty, kterou poslední dobou cítila?
"Co když tam zase bude on?" zeptal se, jeho hlas zněl starostí o ni, i když se jí zdálo, že hluboko pod ní slyší výčitku. Sklopila oči.
"Už se nevrátí. Myslím, že z Paříže odešel."
Nebyla to jen domněnka. Pravdu jejích slov potvrzoval kousek papíru, který našla, když se vrátila ze soudní síně zpět do sídla de Chagnyů. Loučil se. Nepsal, kam půjde, ale Christine bylo jasné, že to bude někam hodně daleko. Ten lístek si schovala.
Pohlédla na Raoula. V očích měl tentýž chlad, který se v nich poprvé objevil, když se dozvěděl, že právě její Anděl hudby ho připravil o bratra. Když se však jejich pohledy zkřížily, led roztál, jako by ho Christine rozpustila.
Usmál se na ni. Usmála se na něj.
"Tak pojeďme," řekla. Kdyby s jeho doprovodem nesouhlasila už teď, stáli by tu ještě dlouho.

Na hřbitově bylo pusto. Kromě Raoula byli Christine jedinou společností andělé. Chladní a kamenní. Mlčenliví. Jako vždy.
V tom tichu se jejich kroky hlasitě ozývaly.
Christine toužila zůstat s anděly sama, ale Raoula poslat pryč nemohla. Špatně by si to vysvětlil.
"Počkej tady," požádala ho, když se ocitli na dohled otcovy hrobky. Neprotestoval, ale postavil se tak, aby na ni viděl.
Christine pomalu přešla před hrob. Dnes neměla žádné květiny, které by na něj mohla položit. Při odjezdu se jimi nechtěla zdržovat a potom už nebyl čas.
Poklekla.
"Dobrý den, tatínku," zašeptala a, aniž čekala na odpověď, mluvila dál. "Budu si brát Raoula, pamtuješ si ho? Tehdy u moře mi přinesl ten šátek, který jsi mi koupil. Do dvou týdnů máme svatbu. Máš radost?"
Odpovědí jí bylo jen ticho.
"A můj Anděl hudby mě opustil. Dokážu přežít bez něj, tatínku? Dokážu přežít bez vás obou?"
Andělé mlčeli.
Když tu byla naposledy, přišel za ní. Zpíval jí, jeho hlas ji obtáčel, hladil a konejšil stejně, jako otcův dotyk. Nevnímala nic, než úžasné, křišťálově čisté tóny. Jako by se otec i Anděl spojili v jedno a rozhodli se vyvést ji z temnoty, kde bez nich prodlévala. Toužila následovat ten hlas, kamkoli by ji vedl.
Tehdy do toho vpadl Raoul, a ona zahlédla past, která se kolem ní stahovala v hedvábných smyčkách melodie. Dílo Fantoma Opery. Já jsem tvůj Anděl hudby, zpíval jí. Christine si přála, aby lhal. Aby Anděl byl ještě někdo třetí. Opravdový anděl s bílými křídly a hlasem, jemuž se nešlo nepodřídit. Její vůdce a strážce. Ochránce a přítel. Ale sama věděla, že to tak nemůže být. Slyšela Anděla a viděla, jak se pohybují Fantomovy rty. Krásný hlas vycházel zpoza masky. A teď byli pryč oba.
Se slzami v očích vzhlédla a uviděla Raoula, jak na ni upírá svůj pohled.
"Sbohem, tatínku," zašeptala do ticha a otočila se ke svému nastvajícímu. Neohlížela se, nezasatvila. Nezůstala sama. Došla k Raoulovi a spolu se ruku v ruce vydali ke kočáru. Dovolila mu stát se jejím světlem i svobodou. A on byl schopen jí je dát.

Když se brzo ráno, několik dní před svatbou, rozezněl domovní zvonek, nikdo netušil, kdo zatáhl za jeho šňůru.
Raoul už byl vzhůru a četl si opožděné kondolence za bratrovu smrt, když do pokoje vstoupil Gaston a oznámil mu, že přijela jeho sestra spolu s manželem a synem.
To ho překvapilo. Na svatbu je samozřejmě pozval, ale jejich příjezd přece jen očekávali ještě o pár dní později. Nic ale nemohlo potlačit jeho radost z toho, že se opět setká se sestrou, se kterou si už víc jak rok jen vyměňoval dopisy, i když v poslední době i tento kontakt ustal. Její manžel nikdy neměl čas přijet a samotnou ji pustit nechtěl. Ale teď byla tady a Raoul se nemohl dočkat, až ji zase uvidí.
Poslal Gastona pro Christine, která nepochybně ještě spala a odešel dřív, než mohl spatřit náznak zlomyslného úšklebku v jeho tváři. Zamířil do přijímacího salonku.
Opravdu tam byla, jako správná žena čekala krok za svým manželem. Když ho zahlédla, tvář se jí rozzářila úsměvem. Musel se přemáhat, aby se nerozběhl.
"Raoule!" vykřikla.
Ale proč se přemáhat, pomyslil si. Rozběhl se a sevřel ji v náručí.
"Ty jsi snad ještě vyšší, než když jsme se viděli naposledy," pronesla s úsměvem.
"A ty jsi mi nenapsala, že čekáš další dítě," opáčil s rukou položenou na jejím břiše a pohledem upřeným do očí, které byly stejné, jako ty jeho. Také se usmíval.
V tu chvíli přiběhla Christine, celá trošku pomačkaná a rozčepýřená ze spánku. Rozcuchaná, udýchaná a rozhodně ne vhodně oblečená na setkání se sestrou svého budoucího manžela. Raoulovi připadala krásnější než kdy dřív. Návštěvně očividně pobuřující. Gaston byl spokojený.
"Co se..." začala, ale pak si všimla, že je přítomno víc lidí, než očekávala.
Raoul se je jal navzájem představit: "Tohle je Christine, moje budoucí žena."
Všichni nově příchozí ztuhli.
"To je ta sboristka? Tys ji opravdu požádal o ruku?" zeptala se jeho sestra s nepředstíraným převapením v očích. Její manžel se zamračil a směrem k ní napůl zamumlal, napůl zavrčel: "To už si nepamatuješ ten dopis?"
Zadívala se na něj se strachem a nejistotou a pak vykoktala: "Ano, ano, ten dopis..." a opět pohlédla na Raoula, němě ho prosila, aby to nijak nekomentoval.
Raoul tedy pokračoval v představování: "Tohle je má sestra Annette."
Christine už došlo, že nevypadá tak, jak by měla a nenápadně se pokusila trochu upravit, což dost dobře nešlo, když se na ni všichni v místnosti dívali. Gaston byl čím dál spokojenější.
"A její manžel Robert."
"Hrabě de Blois," dodal muž s jasnou výčitkou v hlase, když Raoul nepokračoval k jeho titulu.
Christine mu podala ruku, aby ji mohl políbit. Hrabě se na ni podíval a znechuceně opáčil: "Nebudu líbat ruku sboristce." V rozpačitém tichu Christine ruku opět stáhla.
"Tohle je náš syn Louis," pokusila se Annette zachránit situaci a vytáhla zpoza svých sukní asi pětiletého chlapce, který se na Christine ostýchavě usmál.
"Nečekali jsme vás, takže nemáme nachystané žádné pokoje," prohlásil Raoul, protože nechtěl konverzaci nechat sklouznout do ticha. Gaston se vytratil, aby nepřímý příkaz splnil.
"Pojďte se s námi nasnídat," navrhl Raoul, "určitě jste po cestě unavení."

Město, do kterého Erik zamířil, bylo velmi blízko moře. Po útěku z Francie vedly jeho kroky do Itálie. Jít ovšem znovu do Říma si netroufal, stále ještě by se nedokázal ubránit vzpomínkám, které na něj čekaly v uličkách hlavního města Italského království. Příliš dobře si pamatoval, co se stalo. Příliš toužil na to zapomenout, než aby se opět vrátil do míst, kde prožil nějvětší radost i bolest svého tehdy mladého života. Nahlas by ale nikdy nepřiznal, že jen tam se kdy cítil doopravdy šťastný. Ale kdo z živých věděl, co se v Římě stalo? A tak zamířil do města, které se teprve před několika lety vymanilo zpod habsburské nadvlády.
První, co ze svého cíle uviděl, byla hranatá věž zvonice, která se tyčila vysoko nad plochým panoramatem města. Jak se přibližovala, bylo možné v moři domů okolo ní rozlišit stále více podrobností. Kopule nesčetného množství kostelů, lesknoucích se v záři zapadajícího slunce. Celé město vypadalo v teplém, chvějícím se vzduchu jako přízrak, zrakový klam, iluze. Taková, jaké Erik sám rád vytvářel. Dojem neskutečna ještě podporovaly odrazy budov na hladině moře, až se zdálo, že se pod vodou nachází další město. Zrdcalové, záhadné, neurčité. Město podvodních zázraků jako Il Palazzo Ducale. Stavba, která vypadala, že už brzy rozdrtí les sloupů, který ji podepíral, ale zároveň si dokázala zachovat dojem lehkosti. Piazza San Marco s bazilikou, které se jezdili poklonit věřící z celého světa. Dva sloupy jako brána do jiného světa. Lev s knihou.
Benátky.
Město kanálů a mostů, kostelů a paláců. Gondol. Moře tak blízkého lidem. Město úzkých uliček, dvorů a průchodů. Město záhad a tajemství. Město oper. Teatro San Benedetto. Teatro Malibran. Teatro Goldoni. A La Fenice. Fénix, který už dvakrát povstal z popela.
Město karnevalů. A masek. Tak kdo by se díval ne tu jeho? Nebo za ni?
Město, ve kterém se rozhodl strávit další část svého života. Město, ve kterém se rozhodl zapomenout na minulost. Kde se rozhodl znovu začít.
Ale už neměl odvahu začít ve světle.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 30. září 2013 v 7:52 | Reagovat

Ach Christine! Tak ty už si mezi rodinnými příslušníky děláš nepřátele? Ehm... Ano, Zuzko. Už ZASE! (významné ticho)
Hele to bych z té fůry nepřátelských tváří fAkt ráda našla osobu přímo úměrnou Raoulově dokonalé povaze... Leda snad jeho sestra, ale...
Eržiko!!! Ech, tedy Eriku! (ten zvyk, ten pitomý táborový zvyk!) Tak ty začínáš nový život! Snad bude příjemnější, než doposud.
Obdivuji nádherně kouzelně až spirálovitě napsanou scénku s hřbitovem. Krouží kolem mě jako černá zvoněnka v bílém vzduchoprázdnu. Excelentní!

2 Venduleee Venduleee | Web | 30. září 2013 v 17:23 | Reagovat

Něco mě nutí napsat: "A kde máš ty passing bells? Vždyť tam mají být, ty passing bells." Muhehehe.

Mno máš to hezký. :) A moc se mi líbí ten popis Benátek.

S tím jménem mi trochu zavařuješ hlavu. (A tos mi mimochodem neříkala. :-D)

3 Venduleee Venduleee | Web | 30. září 2013 v 17:33 | Reagovat

A nebo to bude podobné jako s Erikem pravítkem zákona, chá!

4 Anička Anička | Web | 30. září 2013 v 17:41 | Reagovat

[1]:: Co Christine?! To Robert! Christine za nic nemůže! :-D

Kchechechééééé! Muhahaháááá! Však on je to taky chyták :-D Ale jak se znám, tak to prásknu, nejpozději někde okolo příštích dvou kapitol.

Erik a příjemný život? Tuhle rovnici nevyrovnám... ale to ani když bych Erika nahradila Raouloem. Já sadistická! A to nevíte, co vás čeká (ten nejstrašlivěji zubatej dopisní smajlík, jakýho si lze představit)
Spirálovitě? Ach děkuji :) Je psaná jednou ve svitu tvého blogu (ano, světlý blogy mají svou výhodu, tím svým si neposvítím :-D)
No jo, ona je taková raoulictická, co? :-D

[2]:: :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D :-D (asi tak)

Děkuji, šlechetná (krááááuůůůů citacéééé! :-D). Popis? Vážně? (tak to bys nechtěla vidět původní verzi :-D)

Ale říkala... ale jo, prásku to zase (já nenapravitelná! :-D)...a vůbec ono jméno bylo strašně zákeřný a nakonec zvítězilo tohle právě kvůli té viditelně neviditelná asociaci :-D (já i záhadná :-D)
(a těš se do divadla :))

[3]: Nooo, to je v tomhle případě slepá cesta :) (záhadný smajlík)

5 Lotte Lotte | Web | 30. září 2013 v 20:15 | Reagovat

Je mi Christine upřímně líto. Když se dostanu do podobně nepřátelského prostředí, tak mám chuť vlastnoručně si vykopat jámu a zmizet.
Jenže když je ono nepřátelské a pohrdavé prostředí budoucí rodina, tak je to těžké.
Ačkoliv na druhou stranu, jestliže se Raoul se sestrou příliš nestýká, tak by to nemusel být zase takový problém.

Mám pocit, že něco mezi Anette a Robertem je špatně. Seriózně špatně. Na to asi nezbývá než čekat. :)

Krásná kapitola, už jsem byla po té pauze napjatá. :)

6 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 30. září 2013 v 22:17 | Reagovat

[4]: Ale i tak. Chudák Christine je diskriminována už tak dlouhou dobu. Co existuje fantomácký svět, řekla bych...
Neříkám příjemný, jen příjemnější. To je možné i s dávkou sadismu...
Ach! Pro můj blog je to nekonečná pocta!

7 Anička Anička | Web | 30. září 2013 v 22:21 | Reagovat

[5]:: Jó, tak to se nedivým :)
Těžké... ale vyčkejte následující kapitoly.
To se teprv ukáže :-D

A... jo, nezbývá než čekat... a je to tedy poznat? Výborně... (samozřejmě, že je mezi nima něco špatně, jinak bych to nepsala :-D)

Děkuji :) (chválit neumím, děkovat neumím... co jsem to za člověka? :-D) No jo, já vím, jsem trestuhodná... ale polepším se! Slibuju! Jdu na tom zapracovat :) (sbohem, Hro o trůny...)

[6]: Nojono... ale bude líp... asi na jednu kapitolu :-D (možná dvě)

Uachachá! Tak v tom případě mu chystám příjemný život... a v tomto případě asi na dvě kapitoly (myšleno kapitoly ve kterých bude figurovat)

Náhodou, tvůj blog je velmi užitečným zdrojem světla... a spousty dalších věcí... až bych skořo řekla, že to světlo je vedlejší produkt... což by byla urážka světla :-D

8 christinemaria christinemaria | 1. října 2013 v 21:57 | Reagovat

zajímá mě, jak se to vyvine :-D

omlouvám se, že to řeším tady, ale jinou možnost nemám-Zuzano, opět jsi mi zablokovala komentování, takže jen těžko mohu odpovídat na komentáře a o něčem diskutovat.Tak o čem to je, že? Idiota ze sebe dělat nenechám.
případně jestli někdo máte na ni kontakt, tak to prosím předejte

9 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 2. října 2013 v 18:52 | Reagovat

[8]: To není pravda. Včera mi blbnul blog, tak je možné, že se to na tom odrazilo. Dneska už se tam vše zobrazuje. :-) Jen mne zaráží (ZASE) ta bezdůvodná útočnost... Ráda bych to vyřešila - ale ne na cizím blogu. ;-)

10 Anička Anička | Web | 3. října 2013 v 19:27 | Reagovat

[8]: A já si jsem jistá, že jsem ráda, že to tuším :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama