Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Přízraky 15. kapitola - Pravdy a lži

24. října 2013 v 23:48 |  Přízraky
Tákže.
buď pochválena, pozdní hodino večerní. (Tu španělštinu zítra nechcu vidět.)
Jsem trestuhodná a pletu si konce týdnů. A sliby jsou na nic. Jsem trestuhodná, konec týdne je konec týdne a výmluva neexistuje. Příště.

Inu, posledně se nám přihodil předčasný příjezd Raoulova příbuzenstva a Erik dorazivší na místo svého nového pobytu. Moc toho nebylo, tdyž se to dá stáhnout do dvou vět. Hřbitov.

Ale hádanka přetrvává, páč nebyla zodpovězena. Je tu jedna nová postava v základech silně inspirovaná Raoulem (Je to chyták!) s mnohonásobný zmnohanásobením vybraných vlastností a silným potlačením těch do zápletek nehodících se, samozřejmě doplněno spoustu zcela neraoulovských vlastností (i to by bylo moc).

A až se bude zmiňovat kulečník, představte si ne ten s (ježiš, kolik jich je) řekněme sedmi koulemi barevnými, ale ten se třemi, kde se první má trefit do druhé a druhou do třetí. Jenom aby to nedopadlo jako se spodničkou

Ťuk, ťuk, ťuk.

Brounoc.



Večer měl Raoul konečně příležitost promluvit si s Annette o samotě. Christine se rozhodla jít brzy spát a Robert, unaven alkoholem, usnul už na pohovce.
Raoul se zeptal, kdy se má to malé narodit. Annette odpověděla, že jestli všechno půjde dobře, tak za pět měsíců.
Pak jen seděli a byli rádi za přítomnost toho druhého. Usmívali se. Po chvíli však Annette prolomila ticho: "Určitě si ji chceš vzít?"
Zdálo se, že prvotní překvapení z toho, že se její bratr bude ženit, už překonala.
Raoul se nadechoval k odpovědi, ale Annette pokračovala: "Musíš pochopit, co se stane. Lidé se na vás budou dívat skrz prsty. Budou tvrdit, že si tě vzala jen kvůli penězům..."
"To není pravda!" přerušil ji.
"Já vím, že není," opáčila, "ale takhle to budou vidět ostatní."
"Ostatní!" vybuchl a oba se hned ohlédli, jestli neprobudil hraběte de Blois. Ten se zavrtěl a spal dál.
"Co je mi po ostatních?" pokračoval tišeji. "Proč by mi někdo bránil být s tou, kterou miluji?"
"Raoule, tady nejde tolik o tebe, jako o ni. Vždy tu budou lidé jako Robert." Oba na něj znova zadívali. Ležel na boku a z úst mu vytékal pramínek slin. Raoul o něm chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel.
"Překvapuje mě, že to dovolil Phillip. A kde vůbec je? Celý den jsem ho neviděla," obrátila se Annette zpět na něj.
Raoul by se netvářil překvapeněji, kdyby řekla, že jejich otec obživl a chystá se mu přijet na svatbu na kole. Vždyť jí v posledním dopise psal, co se stalo. A byla to už druhá věc, o níž psal, a kterou nevěděla.
"Annette, Phillip je mrtvý."
"Mrtvý?!" vyhrkla. "Jak to myslíš? Proč jsi nedal vědět?"
"Ale já ti psal..." V očích se jí mihlo pochopení, kterému nerozuměl. Pak se zalily slzami. Rychle si přisedl k ní na pohovku a objal ji. Připadala mu o tolik křehčí, než když ji viděl naposled. Měl pocit, jako by se dotýkal tanečnice z hracího strojku, krásné, ale kdyby ji stiskl příliš silně, polámala by se. Celým tělem jí otřásaly křečovité vzlyky vyvolané zármutkem, který on sám tak dobře znal.
Když se vybrečela, položil onu nevyhnutelnou otázku: "Annette, co se děje? Nejdřív nevíš o mé svatbě a potom ani o Phillipovi. Co má to všechno znamenat?"
Jeho sestra opatrně pohlédla na svého spícího manžela. "Všechno shořelo," zašeptala. "Úplně všechno, celé sídlo. Náš domov. Na prach. A nemáme peníze na opravy. A já nevím, co dělat." Když o tom konečně promluvila, nemohla přestat. Slova byla stejně nezadržitelná, jako slzy, které jí opět stékaly po tvářích ve slaných potůčcích. "Ale Robert nechce, aby to někdo věděl. Je příliš... hrdý, než aby někoho požádal o pomoc. Ach Raoule, poraď mi!"
Zděsila ho beznaděj v jejích očích. Chytil ji za ruce. "Ale máte přece ještě letní sídlo u Marseille. Nebo ne?" dodal nejistě.
"To jsme prodali už před dvěma lety," řekla a sklonila hlavu.
Pak Raoula něco napadlo: "Můžete zůstat u nás, místa je tu dost a my se stejně chystáme na svatební cestu."
Pohlédla na něj s novou nadějí. "To bys udělal?"
Raoul přikývl.
"Ale Robert se nesmí dozvědět, že jsem ti to řekla!" V hlase jí opět zazněl strach.
"Neboj se, já to zařídím," řekl. Usmál se, Annette taky.
"A kam pojedete?" zeptala se ještě.
"Jako rodiče. Do Benátek."

Dalšího večera hrál Raoul s Robertem kulečník. Vítěz však byl prakticky jistý. Hrabě de Blois si celý večer nechával nalévat Raoulův nejlepší koňak, a to i přesto, že jeho cena byla v důsledku choroby pustošící vinice vyšší, než kdy dřív. A teď měl Robert problém trefit se do první koule, natož do dalších dvou. Ale Raoul s ním nepotřeboval hrát.
"Chtěl jsem se zeptat..." začal opatrně, "jestli byste tu nechtěli nějaký čas zůstat."
"Proč?" vyjel na něj Robert podrážděně a pokusil se pro sebe získat bod. Neúspěšně.
"Je tu spousta místa a Annette by se mohlo líbit strávit nějaký čas v domě, ve kterém vyrostla, zvlášť když je zase v požehnaném stavu," vymýšlel Raoul honem výmluvy. Nehodlal prozradit, že mu sestra řekla, do jak špatné situace se dostali. A mysl jejího manžela už byla příliš hustě zahalena mlhou alkoholu, než aby si všiml, jak chabé jeho výmluvy jsou. Raoulovi se povedlo trefit druhou i třetí kouli.
"Vlastně proč ne," zabručel Robert. Trefil jednu kouli, druhou už ne. "Ale chci větší pokoj. Ten, ve kterým jsem teď je vyloženě prťavej."
Raoul si vzpomněl, jaký pokoj Robert dostal. Nebyl o nic menší, než ten jeho.
"A taky si sem chci přivést svého majordoma, ten tvůj mě rozčiluje."
Raoula zase rozčilovalo, jak si jeho švagr diktuje podmínky, ale před očima měl stále zoufalou Annette, když mu sdělovala, že nemají kam jít, a tak zatnul zuby a mlčel.
Příliš hrdý, než aby požádal o pomoc? Spíš příliš hrubý, než aby mu ji někdo poskytl.
Do koule strčil takovou silou, že vyletěla ze stolu.
"Já jsem s Gastonem spokojený." V duchu si představoval, jak by vypadalo, kdyby se ta koule strefila Robertovi do obličeje.
Možná by se ještě pohádali, kdyby v tu chvíli nepřišla ta služka, kterou málem vyhodil. Od té doby už si zjistil její jméno. Marie.
"Pane Roberte, chce vás vidět vaše žena," zadrmolila.
Hrabě ji mávnutím ruky poslal pryč.
Naposledy se pokusil trefit do koule, ale ujela mu ruka a málem upadl. Znechuceně odhodil tágo, dopil koňak a ohlédl se směrem, kterým Marie zmizela.
"Možná to tady přece jenom nebude tak špatný," prohlásil. V očích měl něco, co by se dalo popsat jedině jako hlad. Raoul si pomyslil, že ten člověk je jako vystřižený z Dona Juana Triumfujícího.

Pár dní před svatbou seděla Christine na lavičce a četla si. Nebyla však schopná soustředit se na písmena před svýma očima. Mysl jí pořád odbíhala k tomu, co ji čekalo. Už brzy z ní bude madame a ještě ke všemu hraběnka. Nedovedla si to představit. Ale těšila se. A to ani nevěděla, jestli Raoul už sehnal prstýnky, ani jestli bude dost jídla. Ale neplánovali pozvat mnoho lidí. Christine by stačili svědci, věděla, že ji vyšší společnost nepřijme. Ale Raoul trval na tom, že pozve alespoň sestry...
Už zase! Tohle nemá cenu, pomyslila si a knížku zaklapla. Když tak učinila, všimla si, že ji pozoruje malý Louis.
"Co jste četla?" zeptal se.
"Ani nevím," odpověděla popravdě.
"A bylo to hezké?"
"Bylo to o lásce." To jediné jí v hlavě zůstalo.
"Madame, mohl bych se vás na něco zeptat?"
"Jistě, přisedni si," řekla a ukázala na lavičku vedle sebe. "A nemusíš mi říkat madame, jsem Christine."
Louis k ní přešel a s chlapeckým půvabem i neohrabaností jí políbil ruku. Christine se na něj usmála a pobídla ho, aby jí řekl, co má na srdci.
"Je to láska, i když se na sebe křičí?"
Na drobném blonďatém chlapci bylo vidět, že ho ta otázka už dlouho trápila, jen nevěděl, komu se má svěřit.
"Pročpak se ptáš?"
"Tatínek na maminku často křičí a někdy ji i uhodí a maminka potom pláče a posílá mě pryč, i když ji chci pohladit a usušit slzy. Mojí mamince nesluší, když pláče."
Christine zalila vlna soucitu k malému chlapci, který seděl vedle ní. Chápala, jaký musel být jeho zármutek a zmatek, když ho dohnaly k tomu, aby se svěřil ženě, kterou znal sotva pár dní. Doufala, že tohle její děti nikdy nebudou potřebovat. Chtěla, aby celá její budoucí rodina byla šťastná, ne, aby děti ztratily rodiče tak, jako ona, nebo museli žít v hněvu a násilí jako malý Louis. Tušila, jak těžké pro něj musely být poslední týdny, protože Raoul jí řekl, co se jeho sestře stalo. Chrisine se bála, že nebude dobrou matkou nebo manželkou. Měla strach, aby její děti nedopadly jako Erik...
Chlapec na ni pořád koukal pohledem modrých očí, stejných, jako byly Raoulovy, a čekal na rozhřešení. Christine se zastyděla, že se opět nechala unést svými úvahami.
"Tvůj otec má maminku určitě rád. Všechno bude zase dobré, uvidíš. Vaši rodinu teď potkalo mnoho neštěstí, ale každé neštěstí musí být vyváženo štěstím. Na to nikdy nezapomínej. A uvidíš, že bude zase dobře." Pohladila po vláscích jemných jako chmýří pampelišek.
Neměla to srdce říct mu, že to není jediný možný konec.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 25. října 2013 v 15:46 | Reagovat

Závěr kapitoly tohoto románu mě doslova a do písmene dojal...
Bobánek Louis! (Proč mi při tomhle jméně vždycky vyskočí Luis Pitt z Interview s upírem? :-D )
Nebohá šťastná Christine!
Šťastný nebohý Raoul!
Nebohá nešťastná Anette!
Nebohý zlý Robert! Ano, jméno Robert se k němu hodí více než dost!
Nebohý Robert! Bože odpusť mu, on neví co činí!

Áunufuf!

Zbožňuju Přízraky!

A ano, už pádím psát TVT! :D

2 Anička Anička | Web | 25. října 2013 v 19:50 | Reagovat

[1]: Tak tomu se říká naprosté shrnutí postav :-D
(jen u Louise netuším, jméno neznám... ale podle těch fotek vypadá trošku úchylně :-D)
Neví, co činí? Kdepak, on to ví moc dobře :-D
A původ jeho jména je teprv blbost :-D

A já děkuji tak velmi :)

To bys rozhodně měla :-D

3 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 26. října 2013 v 12:03 | Reagovat

:D Louis?! Ty neznáš INTERVIEW S UPÍREM?!!! Louis Pitt - moje zkomolenina toho, že Louise tam hrál Brad Pitt? Barbare!!! :D To je horší, než když jsi řekla, že si z Matrixu pamatuješ pouze brejličky!!! :D Úchylně? Je to UPÍR! Co bys chtěla! Všichni upíři jsou tak trochu úchylové, ne? :D Tak si říkám, že se z Jidáše mohl po smrti stát upír... (A jsme zase u starého dobrého tématu... Copak se toho nikdy nezbavím? - teda, ne že bych chtěla, ale... - :-D )

Odhalíš nám někdy ten původ? :D Celkem by mě to zajímalo! :D

Ale nepíšu je... :-(
Poor thing, poor thing!

4 Adele Adele | Web | 26. října 2013 v 15:09 | Reagovat

Supr čupr postavy, Annette, Robert (Chápala jsem Raoulovo rozpoložení u kulečníku. Chudinka Annett, soucítím s ní.)
Klouček Louis... ach, ty děti jsou tak roztomilé:-)
Líbánky v Benátkách - ach ten Raoul. Co mi to děláte, jsem infikována virem  raoulismus.
NE, jsem skálopevná fantomistka. Team Erik! Raoul! ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL!
ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL! ERIK! RAOUL! ERIK!!! RAOUL!!!

UÁÁÁ!!! Pomoc, potřebuju doktora :-D

5 Adele Adele | Web | 26. října 2013 v 15:11 | Reagovat

V Přízracích, ve Tváři v temnotě, V Remember, love never dies... To mi fakt nedělejte :-D

6 Anička Anička | Web | 26. října 2013 v 17:04 | Reagovat

[3]: Ne, neznám. Ale už na tom pracuju :-D
(Brejličky a šatičky! :-D)

Původ? Odhalím, odhalím, jak se znám...

Tak to jsi ale trestuhodná! :-D

[4]: Děkuji, i postavy děkují :)
No kam jinam než do Benátek? Napadá vás lepší místo pro Fantoma?

Kchecheche, já se taky nemohla rozhodnout, a tak se ze mě stala všemi směry sadistická christinistka :-D

7 Lotte Lotte | Web | 27. října 2013 v 7:58 | Reagovat

Myslím, že LND mě deformovalo v tom směru, že kdykoliv se řekne malý chlapec, vidím Gustíka. Ale že je to tak skvěle napsaný Louis, tak já to překonám. :D
Hmmm! Já si z předchozí kapitoly myslela, že Anette je taky jako Robert poněkud nehezká na Raoula, ale to jenom, že byla v přítomnosti toho slinty Roberta. Hmm, I see! Snad jí Raoul bude schopen nějak pomoci, opravdu ji lituji...fňuk.

8 Vendula Vendula | Web | 27. října 2013 v 10:34 | Reagovat

No krása. :)

Vidím to o prázdninách na pročtení všech porůznu dostupných kapitol.
A na "drobném chlapci s pohledem modrých očí", jehož popis mi při prvním čtení víceméně unikl, se hezky ukazuje, že člověk by neměl v myšlenkách odbíhat podobně jako Christine. :-D

9 Anička Anička | Web | 27. října 2013 v 12:09 | Reagovat

[7]: To mi povídej :-D
Ano, Raoul všemocný :-D
Co já můžu říct? Litujte ji, důvody už budou jen přibývat... (já bych se asi měla vážně stydět, vážně! :-D ne, to nepujde)

[8]: No děkuji :)

:)
(a to je přesně to, co by neměl! Muhahahá!)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama