Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Přízraky 16. kapitola - Loučení

14. listopadu 2013 v 21:27 |  Přízraky
Veliké Tákže.

A dnešní (ano) kapitolu bych chtěla protentokrát věnovat (naprosto poprvé) Venul-e (Tvá nepřezdívka mě sežere!), páč jsem si to na ni vymyslela už dávno a hvězdičkový propletený obrázky v počítači malovat neumím. (A první část jsem zásadně předělala, takže jsi ji ještě ani nečetla :))
A/le věřte tomu, že kvůli téhle kapitole jsem včera šla spát v jednu
Místy často improvizuju, někdy i všude.
Nevím proč, nežerte mě.



V předvečer svatby ležela Christine v posteli a sledovala stíny, které na strop házela poslední zapálená svíčka. Míhaly se sem a tam jako živé. Pak se k nim připojily odlesky předmětu, ke kterému se přesunula její pozornost. Úlomky světla snad vyzvaly stíny k tanci a společně na strop vykreslily nádheru a pomíjivost. Tehdy už je Christine nevnímala jasněji, než že ručičky hodin pomalu směřují za dvanáctku.
Hleděla na prsten, jenž se jí třpytil v dlani. Perla, diamanty, stříbro. A musela se ho zbavit.
Tak malá, tak bezvýznamná věc a kolik neštěstí by způsobila, kdyby ji Raoul našel. Jak moc by mu ublížila, kdyby věděl s čím před očima každý večer usíná. Christine se tolik bála, že to Raoul zjistí.
Spustila nohy z postele. Přestože v krbu hořel oheň, podlaha ji do bosých nohu studila. Rychle přešla k oknu, otevřela ho. Hledělo na ni jako díra do temnoty, ze které měla dřív takový strach. To až Anděl ji naučil, že tma je krásná, že dokáže změnit tolik věcí na věci jiné, krásnější. A teď ve tmě sám zmizel. Tak jak by mohla Christine v temnotu změnit i jedinou věc, která jí Erika připomínala. Prsten, který jí, oblečené ve svatebních šatech, navlékl na prst. A přece jej odehnala, když za ní přišel. A přece si nechala lístek, kterým se s ní loučil, když odcházel z Paříže. Četla ho už tolikrát, že se inkoust rozpil slzami, papír vyhladil jejími doteky, ale slova na něm, stále čitelná, se jí nesmazatelně vryla do paměti.
Sbohem Christine.
Sevřela prsten v dlani, napřáhla se, ale pak ruce opět svěsila podél těla. Okno zase zavřela.
Nemohla prsten jen tak zahodit. Nemohla se ho zbavit, nemohla si ho nechat. Už navždy byl součástí jejího srdce i předmětem Raoulovy nenávisti. Ve světle svíčky se třpytil jako slzy Anděla, když ho poslala pryč. Zásnubní prsten od Raoula. Ale kudy jít dál?
Přešla k sekretáři a z jedné z jeho zásuvek vytáhla lístek od Erika. Potom se otočila k zrcadlu. Bylo stejně vysoké jako ona a pyšnilo se jemně vyřezávaným pozlaceným rámem.
Tam ho tehdy spatřila. Dokonce už v Opeře viděla Anděla hudby poprvé v zrcadle. Jeho masku. Tehdy se ztratila. Zbloudila, když se pokusila ho následovat, ale on ji našel a ukázal, jak nádherná je noc. A v zrcadle spatřila i svůj strach, když se tehdy zjevil v jejím pokoji.
V místě, kde se opíralo o stěnu, byla mezera, kam prsten i lístek strčila. Oba dva patřily k zrcadlu. Stejně jako její učitel.
Otočila se a zamířila zpět k posteli. Zavrtala se do přikrývek.
Musela se prstenu zbavit. Zítra už sama spát nebude.

Andre a Firmin spolu opět seděli v baru, kde tehdy z Moreaua dostali informace, jež nakonec vedly k jejich pomstě. Po několika skeničkách se už nedohadovali, jestli se vyvedla. Nevyvedla. A přitom ve chvíli, kdy se Fantom rozhodl vzdát policii, vše vypadalo ještě lépe, než v jejich nejodvážnějších snech. Ale potom uprchl a Meg byla omilostněna. Nikdo ani na okamžik nepochyboval, že před sebou měli opravdového Ducha Opery. Taková tvář nemohla patřit člověku.
Později v noci se po několika lahvích shodli na tom, že nejlepší bude ve své snaze pokračovat. A nyní se dohadovali o dalších cestách pomsty, protože Julien jim donesl zprávu, že se budoucí manželský pár na svatební cestu vydává do Benátek.
"Pokud máme poděkovat všem, musíme se rozdělit," pronesl Firmin s ironickým úšklebkem.
"Všem, o kom vím, kde jsou. Fantom se vypařil."
Po odmlce Andre začal: "Vždycky jsem se chtěl podívat do Benátek, a tady už mě nic nečeká. Znám se s řediteli jedné tamější opery." A vzhledem k pozdní hodině a množství vypitého alkoholu dodal ještě: "Tohle město je pro nás dva moc malé."
"Takže vy pojedete do Benátek, abyste potrápil tu zpěvačku a jejího manžela, jehož plán nás stál operu, a já zůstanu tady a zavařím těm, které mu pomáhaly, aby nás o tu operu připravil? Na to se napijeme." A zavolal na číšníka, aby jim přinesl něco ještě ostřejšího, než pili teď.
"Na úspěch," pronesl Firmin slavnostně.
"Na zdraví, příteli," opáčil Andre.
"Příteli."
Napili se.

Svatba se nesla ve znamení růží. Bylo možné je spatřit všude. V každé místnosti, v květináčích i na keřích venku, koupající se v již dávno ne teplých paprscích slunce. Světlounce růžové okvětní plátky plavaly na hladinách misek s vodou určenou k oplachování rukou od spousty jahodových a citronových zákusků, které ležely na tácech roznášených olivrejovanými sloužícími. Vystavlovaly se na odiv ve vázách, i ve vlasech a na kloboucích žen a dívek. Bílé, růžové, žluté, rudé.
Nevěsta v šatech barvy čerstvě padlého sněhu, které se kolem ní rozprostíraly jako korunní plátky jedné z růží celá zářila, když si ji manžel odvážel z kostela se zlatým kroužkem a jediným rudým drahokamem na prstu.
Hostů nebylo mnoho. Dorazila ještě Raoulova starší sestra s manželem i jednou z dcer. Druhá zůstala doma, prý kvůli nemoci. Přišla i malá Meg se sluncem ve vlasech a s Raoulovým němým nesouhlasem i madame Giry.
Ne všichni se navzájem rádi viděli. Robert od barového pultu kontroloval svou ženu, Raoul se díval na Christine, ke které byla směřována i spousta dalších, mnohem méně otevřených pohledů. Mnohem méně přátelských. A Christine mezi nimi zářila jako symbol nevinnosti, kterou ostatní nebyli schopni, nebo ochotni vidět. Sama s hlavou hrdě vztyčenou stála uprostřed té společnosti, jen občas se rozhlédla, jako by hledala někoho, kdo tam nebyl.
Raoul se v tu chvíli za svou rodinu styděl. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, že si manželku zvolil správně, ale už nevěděl, zda byl dobrý nápad přivést ji do svého světa.
Už se mu nechtělo mluvit s lidmi, kteří dle zvyku vyšší společnosti Christine polootevřeně odsuzovali, ale než se stačil z konverzace, do které byl proti své vůli zatažen, Christine požádala o ticho. Jestli se k ní už předtím neupíraly všechny pohledy, teď o tom nemohlo být pochyb. Zhluboka se nadechla a začala zpívat.
Entre l'amour et le devoir. Mezi láskou a povinností.
Raoul tu árii znal. Zpívala ji Teresa v opeře Benvenuto Cellini od Hectora Berlioze, Phillipova oblíbeného skladatele. Ten Raoula jako malého nutil, aby se celé jeho dílo naučil zpaměti, a i teď árii poznal po prvních několika taktech. Měl ovšem pocit, že z přítomných je jediný. Christine určitě nevěděla, jaký byl Phillipův vztah k písni, kterou zpívala, a tak zůstalo u náhody. Tento kus před mnoha lety nastudovala pařížská opera, ale pro novátorství byl odsouzen publikem.
Byla to přesně taková árie, jakou by Christine naučil Fantom. A Raoul slyšel jeho vedení v každém tónu.
Píseň to byla těžká sama o sobě, a Christine neměla ani doprovod, ani možnost se řádně rozezpívat. Přesto mu její hlas zněl jako závan větru v horkém letním dni, jako doušek vody po namáhavé práci, jako splněné přání, jako záchrana tonoucího, jako první polibek, jako poslední ohlédnutí zpět. Jako by andělé sestoupili z nebe. Jako vždy, když Christine zpívala. Jako vždy, když její hlas vedl Anděl hudby. Pak k nebi vzlétlo posledních několik tónů. Běda, běda lásce. Christine dozpívala.
Ticho z jejích úst se roztáhlo do všech míst, která byla ještě před chvílí plná nadzemské melodie. Nikdo se ani nepohnul, všichni chtěli ještě zaslechnou poslední ozvěny tónů krásnějších, než slyšeli kdy dřív.
Jako první začal tleskat Louis, vzápětí se k němu přidala i Annette, Meg a madame Giry. Postupně je napodobil i zbytek přítomných, dokonce i Robert Christine pokynul gestem, které by se dalo považovat za uznalé kývnutí.
Nakonec tleskal i Raoul. Potom ke Christine přistoupil a přede všemi ji políbil v prosbě o odpuštění.
Bílé růže - čistota. Růžové - láska. Žluté - radost. Rudé - krev.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 15. listopadu 2013 v 5:27 | Reagovat

Tak do jedné bych kvůli povídce asi nevydržela, ne s mým nelidským budíčkem. Všechna čest. :)

Já jsem ze začátku kapitoly chvíli žila v domnění, že se snad dočkáme Beneath a Moonless Sky, tehe.
Christine málem prožívá stejné dilema, jako když musela volit mezi Raoulem a Erikem. Už má sice jasno, ale stejně nemůže Erika nechat v minulosti. Hm. Hm. Úplně jsem s ní prožívala tu rozpolcenost.

Andre a Firmin už jsou prostě postavy na černém listu. Achjej. Já je vždycky tak milovala, ale tohle! Pff. Ani si nedokážu domyslet, co v těch Benátkách chtějí tropit...

Svatba plná růží, jejich mluva, Christinin zpěv, který přece jen nakonec trochu obměkčil nepřející, Raoulova oddaná láska...to bylo skvělostné. *.*

Jsem zvědavá na další vývoj. Galaktická kapitola! :)

2 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 15. listopadu 2013 v 19:19 | Reagovat

Ach...

"V ulici leží stín
spuštěný z vesmíru
Spadaly do hlubin
figurky z papíru
Jednoho dne tě omrzí
vše čím jsi dosud žil
Zbudou ti oči pro slzy
a střepy z rozbitého
zrcadla snů."

K.K. - a není to krásný knihovník, ale nadčasový básník Karel Kryl.

To je něco tak hořkosladky nadčasově kouzelného, jako vanilkový krém s kapkou rumu, jako vanilkové rohlíčky! Ano, tuto kapitolu bych atmosférou přirovnala k připáleným vanilkovým rohlíčkům.
Musím říct, že je jednou ze zatím nejpovedenějších vůbec!
Chválím, rozplývám se, rozpouštím se a uplývám!

"Přesto mu její hlas zněl jako závan větru v horkém letním dni, jako doušek vody po namáhavé práci, jako splněné přání, jako záchrana tonoucího, jako první polibek, jako poslední ohlédnutí zpět. Jako by andělé sestoupili z nebe."
"Běda, běda lásce. Christine dozpívala."

Konečně. Konečně jsi se ponořila do pocitů a umíš je vykreslit tak ladně a jemně, že člověk tají dech, aby mu neuteklo ani slovíčko.

3 Vendula Vendula | Web | 15. listopadu 2013 v 20:10 | Reagovat

Aničko... no to je paráda.
Moc děkuju za věnování. :)

A ke kapitole... Tys kouzlila. Když jsem ji četla poprvé, byla povedená, ale tohle je... Máš krásné popisy, nic tam není navíc, ničeho tam není málo, všechno dává smysl, působí to jemně a nenásilně, je to tak... elegantní. Dýchá to obrazy.

4 Adele Adele | Web | 15. listopadu 2013 v 20:15 | Reagovat

Nádherná kapitola! Christininu rozpolcenost jsi zachytila naprosto úžasně a část s Christininým zpěvem jsem četla se zatajeným dechem. Přidám se k holkám a říkám: opravdu kouzelné:-)

André a Firmin... hm, přiznám se, že je pro mě nezvyk vnímat je v takovém světle. Tady jsou to pěkné potvory :-D

5 Anička Anička | 15. listopadu 2013 v 20:52 | Reagovat

Lidi, vy si ani v nejmenším (no, možná trošku :)) nedovedete představit, jakou jste mi udělali radost :)
:) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :)

[1]: Inu, můj budík je v rámci možností více než příznivý, ale stejně jsem se ráno cítila docela polomrtvě :-D

Beneath the Moonless Sky? To by si Erik z Benátek docela zajel :)

Ale už se ty dva zase snažím zachránit... Ale jinak jo, v tuto chvíli jsou pravděpodobně nejzákeřnější a pokud tak i působí, je to jen dobře :-D

Děkuji, děkuji převelice :)

[2]: K.K. stále zůstává jednou z mých nejrozsáhlejších mezer...

Vanilkové rohlíčky, jeden z největších zázraků Vánoc :)
Připálené?

Pocity?
Takže se zlepšuju? Já táák spokojená :)

Děkuji, děkuji velmi značně :)

[3]: Věnování ber jako předsletněný dárek :)

Děkuji, děkuji tak mnoho :)

[4]: Já měla hrozné štěstí na tu árii, pak už to bylo jednoduchý :)

No, oni ředitelé se vyvinuli tak nějak sami, když se mi už nechtěl tvořit úplně nový postavy a potřebovala jsem někoho, kdo by sehrál roli těch záporných...

(A pro veliký úspěch)
Děkuji, děkuji ještě naposledy :)

6 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 16. listopadu 2013 v 7:53 | Reagovat

[5]: Třeba ji nějak zaplnit! :D K.K. a KK jsou nejdůležitějšími vědomostními obory v oblasti globalizačního pohledu na svět! :D

Atmosféra se jeví jako připálené rohlíčky. Nepřipálené, úžasné rohlíčky jsou, jak jsi řekla, jeden z největších zázraků Vánoc. Jsou sladké, jemné, a obsahují všechna kladná přídavná jména. Rozdíl je však v tom, že děj této kapitoly rozhodně nebyl o příjemných okamžicích, protože, jak lze vidět, Christina si ve svém novém světě neví rady, ačkoliv se ji Raoul snaží podpořit jak nejlépe to umí - láskou, a je zde spousta dalších dokonale promyšlených a důležitých aspektů, které se k příjemným zážitkům dají počítat jen těžko. Proto musela být ta dokonalost vanilkových rohlíčků něčím zakalena. A jak jinak to vystihnout, než říct, že jsou připálené? ;-)
Toto přirovnání se ale nevztahuje ke způsobu, jímž byla kapitola napsána, ke slohu, protože ten lze přirovnat už jen k aer-koňaku! :D

Tak! A měla bych přestat mlít o Vánocích! Ale hádej co! PŘED TŘEMI DNY ZBÝVALO PŘESNĚ 42 DNŮ DO VÁNOC! Čtyřicetdva, čtyřicetdva, čtyřicetdva!!!

Rozhodně.

7 Anička Anička | 16. listopadu 2013 v 18:47 | Reagovat

[6]: :-D

A věř tomu, že jak každé slovo, tak přirovnání je pro mě poctou :)

Čtyřicetdva! To už bych pomalu měla rozšířit svou sbírku dárků :)

A víš ty co? Já ti už zase děkuji :-D

8 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 17. listopadu 2013 v 18:47 | Reagovat

[7]: HA! Ty už máš sbírku?! A já si doma nesyslím ani jediný dáreček!!! O_O

9 Anička Anička | Web | 17. listopadu 2013 v 20:10 | Reagovat

[8]: (V tomto případě však sbírka odpovídá jednoprvkové množině a několika časově náročným nápadům)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama