Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Leden 2014

Přízraky 17. kapitola - Ostinato

28. ledna 2014 v 16:00 Přízraky
Žjúva.
Chá.
Už jste nečekali, co? Už jste nepředpokládali, že se ještě zjeví. Věžte mi já taky ne (v rámci hyperboly).
Hyperbola je rovinná křivka, kuželosečka s výstředností větší než 1. Není ta věta krásná? Škola mi leze na mozek. Nic nového. A o rok dál.
A dnešní kapitolu chci s největší sebestředností věnovat jen a jen sobě (a jestli se budu současného schématu držet i nadále, čekejte další kapitolu sedmadvacátého května, či dvanáctého srpna. Muahahaha!), sobě páč jsem se rozhodla, že na to mám právo. Vám všem ostatním přeji krásný den Velké Dvacetosmičky.

Pro mírné připomenutí shrnuji, že první zmíněnou postavu si není odkud pamatovat, Erik byl již dávno zmíněn při jeho příjezdu do Benátek, kapitola s výrazně zmíněnou Meg byla poslední u soudu, poté jen na svatbě. Tak.
A následné nejasnosti by měly být vysvětlitelné Seznamem postav k nalezení v rubrice příslušící Přízrakům. Tak.
Pár pařmenů po osmé se skořicí, , fantomovskou citací, Sherlockem a levandulí dorazili k cíli své cesty. Přišel i Harry. A jedna obálka aby vládla všem.
Jenom nechápu, jak se všichni vlezli do schránky.

Hobit a co se stalo od té doby

15. ledna 2014 v 17:00 Tudy odtékám já
Tákže.
(Protože lepší začátek není.)

Trpím šťastnými zprávami

11. ledna 2014 v 0:37 Tudy odtékám já
Jsem opět zpátky a v plné síle. Zatím (ale automatický aktualizace už mám zakázaný).
Zlí a nepomocní mě nechali samotnou s počítačem a spoustou chybějících ovladačů mimo jiné i k tak nezbytné věci, jako je síťová karta. No, po čtyřech hodinách jsem je dala dohromady (a už je mám i bezpečně zálohovaný. Cha). Sláva mi! Zatraceni buďte nepomocní.
Pročež nechť jsem navrácena plně, tedy snad, a zcela doufám, že již brzy vyrovnám svůj strašlivý Přízračný dluh (aneb jak to vypadá, když už člověk přestane bojovat se svou leností a rovnou ji přemůže. Vede to k následkům jako přepisování celých kapitol).
A narodila se mi sestřička maličká polovlastní. Maličká.

(Pohleďte na psanou fotografii, jež by správně měla patřit do Psaných tvořivostí:)
(Moje malá, malá, nejmenší sestřička, obličejík, malý, maličký, oči zavřené, jen tu a tam kuk a kňourá, je malá, ale když ji držím, docela se pronese. Kňourá, krčí tvářičku malou, maličkou a pak to zabublá. No, vykakala se. A hned se jí u mě líbí víc.)
(Já a moje v tu chvíli ani ne dvanáct hodin stará polosestřička.)

A je naprosto zásadní, že jsem konečně získala dlouhý, černý, dlouhý a černý a vlající kabát. Na jaký způsob pláštěm vlát. Kradu citace.

A mám cestu do kina, snad i s lístky, a cílem je Hobit, a to anglicky. A jupí. A brzy.

A propadla jsem rozhlasovým dramatizacím. A tak u nich každodenně usínám. Už jsem stihla Zaklínače (pomalý rozjezd k lepším), Pýchu a předsudek, Hraběte Monte Christo (jež se mi líbil velmi značně) a nyní jsem u Tří mušketýrů (ano, aneb jak mě dokopat ke klasice).
Ale nejvíc se těším na neděle. To si pouštím nejúžasnější (já vím, vážený polomořský tvore) rozhlasové, slovenské, úžasné, dokonalé, úžasnoucné, výborné, skvělé, přes deset let staré, i elfsky zpívané zpracování Pána prstenů. A šetřím si ho. A váže se k němu příběh, který na spoustu let a doteď ovlivnil můj život, můj vkus, mě samou, mou existenci a samozřejmě mou lásku k fantasy.

A s tímto závěrem se můžu rozloučit jen takto (však za správnost neručím):
Namárië, tenn' enomentielva.

Růže

9. ledna 2014 v 10:35 Krátké slohové útvary
Aneb jak jsem se účastnila Ceny Waltera Sernera. Téma Kouzelné i obyčejné věci vypadají stejně. Jinak hádejte.

Kolik smutku se může skrývat v jednom šuplíku? Mnoho, velmi mnoho.
Dávno suché okvětní plátky růží, dřív rudých, nyní křehkých a pomačkaných s prosvítajícími žilkami jako ruce stařeny.
Spodní zásuvka psacího stolu jich byla plná.
Vydávaly těžkou vůni, která vždy, když byl šuplík otevřen, naplnila mladé ženě, které stůl i celý byt patřil, hlavu vzpomínkami, jaké si člověk nemůže vybavit, a srdce smutkem, který bolel jen, když na něj myslela.
Vždy v únoru, vždy čtrnáctého.
Nikdy od nikoho žádnou květinu nedostala. Jen jednou za rok si koupila růži v květinářství nedaleko od místa, kde bydlela.
Dveře pokaždé, když vcházela, zavrzaly. Za nimi našla jedinou místnost, kde každý kousek prostoru zabíraly vázy plné květin. Tolik barev, tolik vůní. Tolik růží. A jen jedna byla pro ni. Jedna jediná barvy čerstvé krve.
Potom šla domů a zbytek večera strávila sama s růží ve váze bez vody.
Samota je prázdná, slzy jsou slané. Růže rudá. Ale láska..? V nedohlednu.
A vždy po mnoha dnech, když už byla růže suchá, z ní otrhala okvětní plátky a dala je do šuplíku. Další rok sama.

Dnes přišla domů později než obvykle. Pospíchala, ani si nesundala kabát. Z kuchyně přinesla k psacímu stolu velkou keramickou mísu, sklenici vody a zápalky.
Sedla si na zem a prudce otevřela šuplík, ve kterém se skrývala vůně mrtvých květin. Nabrala jich plnou hrst a hodila je do mísy, potom další a další, dokud nebyl šuplík prázdný. Pak růže zapálila. Chytly okamžitě.
Hořící okvětní plátky voněly a plamínky šeptaly o konci. Stíny tančily po pokoji. Teplo se měkce dotýkalo jejích, únorovým chladem zkřehlých rukou. Oheň jí zářil v očích jiskrami.
Natáhla se po tom, co předtím položila na desku stolu.
Byl snad ten kousek červené začarovaný? Skrývaly se ve spirále lístků zázraky? Dokázaly se trny dostat až k jejímu srdci?
Je věc kouzelná, když dokáže člověka přinutit zničit vzpomínky na tolik let, tolik dní, tolik prázdných večerů? Může být kouzelná květina, která vypadá stejně jako tisíce jiných? Je kouzelná barva krve? Je kouzlo ve slibu? A příslibu?
Může být kouzelná růže, která se podobá tolika, které dávno uschly a shořely?
A můžou shořet vzpomínky? Nebo strach?
Růže tvrdila, že ano.
Opatrně ji dala do skleničky. Tahle v šuplíku neskončí.

Teď

1. ledna 2014 v 18:39 Výlevky zavčas kraťte
Zcela bezúčelně vám všem zavítavším přeji vše správné, žádané a nejlepší do nastávajícího roku Čtrnáctky (tím spíš, že první číslo v novém roce spatřené bylo Padesátšest, čímž se polovina a dvojnásobek redukují na Dvacetosmičku a proto věřím v dobrá znamení)
Dvacetosm a vám všem též.