Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Březen 2014

Ne

27. března 2014 v 16:04 Odpad
Budu zlá. Chci být zlá.
Budu zlá. Chci být zlá.

Deprese, kterak nečekaně přichází. Nevěřili byste, jak jsem se na ni těšila.
Konečně.

Budu zlá. Budu zlá, jak nikdy dřív.

A tak se třeba ulívám. Stejně nemám šanci vysvětlit, co jsem chtěla.
Posloucháš?

Svá kolena bych s radostí překřtila na dračí oči. A sakra bolí.
Nikdy jsem nespadla. Cha.

Odnesli po osmé.

Šťouch, šťouch, šťouch.
Obtěžuješ mě.
Šťouch, šťouch, ŠŤOUCH!

Po celostátním sčítání říkám: Z oslavovaného Fantoma je jen Final Lair, Rehearsal for Don Juan, Notes (Reprise) a Hannibal lepší než ve filmu.
Masquerade nemá šanci. A stardress se mi nelíbí. Ani v nejmenším.
A nechápu, jak je možné ty názvy zkracovat.

A víte co? Chtěla bych se na dalších pět let propadnout zpátky mezi knížky. Já jsem totiž člověk, který se naučil mít deprese. Nevěříte? Je mi to jedno.

Jsem prostě strašně spokojená. Chá! Pché!
Koupila jsem si knížku. To je důvod, proč jsem spokojená.

Já jsem taky spokojená. I autosugesce má své hranice.

Cha. Už to vidím, jak budu odsouzena. Třeba k tom prostě nikdo nic neřekne. Třeba si zasloužím celou zmínku o lidech, kteří jsou bezdůvodně hnusní na ostatní. A víte co? Je mi to jedno. Ne. Těším se.

A zubatí dopisní smajlíci se teď tváří zle. Jsou moji, vymyslela jsem je. A poslouchají.

Kdo se dívá?
Nejde o to, kdo si všimne. Někteří si chtějí nevšimnout. To nebolí.

Já jsem nikdy nechtěla být zlá za účelem ublížit. Ale myslím, že mě to bude bavit.

Některé osoby by se měly přestat pořád dokola zabývat jen a jen a jen vlastními problémy nataženými přes celý vesmír.

Mám pocit, že deprese jsou stavy mnohem inspirativnější, než jakékoli štěstí.

Která báseň nejvíce ovlivnila váš život?
Ale na Ask odpověď nedám. Čtěte. Tady
Aneb první básnička Vendulélina blogu, kterou jsem kdy přečetla. A pak se to řetězovou reakcí vezlo.
Kdepak. Ta básnička byla cestou k člověku.
Ale ano, myslím, že ze všech nepříbuzných lidí na světě můj život nejvíc ovlivnila právě Venduléla.
Máš radost, když to čteš? Nebo zase uvažuješ, že Místo, kde je možné všechno, smažeš?

Napíšeme knížku? Nevěřím. Nevím, jak jsem to vydržela tak dluoho.

Jediným člověkem, na kterého dneska nechci být zlá, je Evka. Sice si to nidky nepřečte, ale chci, aby si to mohli přečíst všichni, co přečtou tenhle článek.

Jo, jsem pokrytecká, přetvářuju se, jak to jen jde. Jsem zlá, jsem zlá a čím víc jsem zlá, tím víc mě to baví.
A strašně ráda s lidma manipuluju. Netvrdím, že mi to jde, či že to dělám často, možná jsem zmanipulovala i sebe, ale sakra mě to baví.

Budu odsouzena. Už se těším.
Moje já ze včerejška doufá, že mi odpustí. Všichni.
Mlč, mé včerejší já!

Ale ano, snad by mě to i potěšilo. Měla bych krásný důvod proč se litovat. A ještě lepší důvod vrátit se ke čtení. Měla bych pokoj.

Jo, a nápad s koloběžkou byl můj už dřív. A mám jak to dokázat.

Na tenhle článek budu moc ráda vzpomínat. Ano, krásný příspěvek do odpadu. Ano, tohle i odpad zaneřádí.

Třeba se jednou omluvím. Možná nevím, co dělám.

(EDIT: Ne, nestihla jsem to. Omlouvám se, možná. Začala hrát Masquerade a já nemám úkol do angličtiny.
Omlouvám se, je to jen strašně dlouhý výkřik, třeba mi teď bude líp.
Nebudu prosit.
Jen...
Ne.)

Výroky

25. března 2014 v 21:38 | Koloběžka
Koloběžka říká: "Každá koloběžka musí umět velmi rychle dělit dvěma mezeru mezi pohybujícími se objekty."
Koloběžka říká: "Nemám ráda mezery mezi dlaždicemi, které jsou širší než kolečka."
Koloběžka říká: "Ráda vozím člověka s novou knížkou, nebo Dixitem."
Koloběžka říká: "Nemám ráda zámkovou dlažbu právě když po ní jedu."
Koloběžka říká: "Nemám ráda lidi, co se na mě divně dívajía a mumlají si pod fousy a ostentativně uhýbají z cesty."
Koloběžka říká: "Ráda jezdím z kopce."
Koloběžka říká: "Do kopce se nechávám nosit na rameni."
Koloběžka říká: "Jestliže je zima, studím."
Koloběžka říká: "Člověk se stydí, že fláká blogy i Přízraky."
Koloběžka říká: "Nerada jezdím hromadnou dopravou a nerada zůstávám ve stavu složená."
Koloběžka říká: "Ráda padám a ráda bouchám člověka do kotníku."
Koloběžka říká: "Jsem ráda, když se po mě člověk vozí."
Koloběžka říká: "Ráda jezdím do Lužánek."
Koloběžka říká: "Jestliže se v mém okolí vyskytuje vícero osob, nemám ráda úzké chodníky."
Koloběžka říká: "Stávám se světkem událostí, kterým nerozumím a nejsem v tom sama a nejsem na tom ani nejhůř."
Koloběžka říká: "Mluvím. Slyšíte mě?"
(čímž si všechny výroky zkazila)

Koloběžka, dopravní prostředek města Brna

18. března 2014 v 21:50 Tudy odtékám já
Chá! Koloběžka.

Jak budou jistá souhlasit, mám pravdu. Brno, jež je městem o velikosti pro dvouminikolý způsob přepravy tak ideální, ve spojení s mou úžasnou výchozí polohou (devadesát procent směrů z kopce), a velevýhodou polohou mé školy nejdražší a obrovskými prácemi na silnici → silnice prázdná a čekající na využití... (souvětí příliš dlouhé, než aby se mi chtělo číst znovu a zjišťovat, jak mám vlastně navázat)... Nechápu, jak mi to mohlo dojít až teď.
A tak ať žijí cesty do školy, angličtiny, tvůrčího psaní, a snad v nejbližších dnech i pro mou vlastní existenci Dixitu, verze Journey.
Chá!

A dovedete si představit, jak to vlaje?
(Cha, a v rámci povinné četby jsem se pustila do Fausta!)

(Dovedete si představit, jak mi chyběli?)

Však přesto tu mám jednu, však o to zásadnější nevýhodu, a to silnou nekompatibilitu s kloboukem. Žvách. Tak to tu máme fouk, hidžás a letí, a klobou je dole z kopce dřív než vy, však i pokud se tam vůbec dostane, již nikdy jej nepoznáte a pravděpodobnost opětovného nošení nulová. Tragédie.

Ale viděli jste někdy cylindr na zavazování pod bradou?

Zázrak katalogu městské knihovny

13. března 2014 v 22:16 Výlevky zavčas kraťte
Kalkulačka spočítala, že od konce roku 2008 jsem knížky četla rychlostí třetinu denně.
Chmmmmmmm...


Já a to, co píšu

5. března 2014 v 22:15 Já vs. zbytek světa
Přála bych si umět psát, jak chci. Přála bych si být s tím spokojená. Přála bych si nacházet ta správná slova a dávat je na správná místa. Přála bych si vědět, co chci říct, a říct to tak, jak chci. Chtěla bych psát víc. Chtěla bych psát lépe. Chtěla bych vědět, co dělám špatně. Chtěla bych psát.
Chtěla bych znát miliony zápletek. Chtěla bych psát o klišé tak, aby to klišé nebyo. Přála bych si umět vyvážit popisy a jednání. Přála bych si vytvářet živé postavy. Přála bych si, aby mé dialogy byly přesné. Přála bych si, aby vše vypadalo tak, jak má. Přála bych si kouzlit se slovy. A malovat. A chtěla bych, aby ta slova byla krásná. A aby jim nebylo co vytknout.
Chtěla bych tvořit efektní gesta a rozbíjet skleničky a brečet. Chtěla bych, aby to nějak vpadalo. Aby postavy běhaly po papíře. Aby vše, co dělají vyvolalo nějakou odezvu.
Chtěla bych si zjistit strašnou spoustu informací, aby všechno, co napíšu, bylo správně i co se reálií a fyzikálních zákonů týče.
Přála bych si psát o všech krásných věcech. Chtěla bych psát o pouličních lampách a lásce a klíčích a zámcích. Přála bych si psát o slunci a měsíci. Přála bych si psát o svíčkách. Chci psát o věcech, které mají atmosféru a dávat atmosféru těm, které ji nemají. Chtěla bych psát o prostitutkách, Francii devatenáctého století a o světech, které zatím neexistují.
Chtěla bych psát ve spirálách a kruzích a tvarech tak, jak to neumí nikdo jiný. Chtěla bych, aby se to, co napíšu, líbilo i ostatním. Přála bych si, aby mé výtvory byly dobré i objektivně. Chtěla bych být vážně dobrá. Chtěla bych být úspěšná.
Chtěla bych, aby se lidé mým stvořením smáli. Aby je dojala. Aby je ohromila. Aby je unesla. Aby je chytila a už nepustila. A neexistují malé cíle. Ani velké.
Potřebovala bych svoji větu. Větu: A tady příběh začíná...

Ta otázka

2. března 2014 v 22:08 Výlevky zavčas kraťte
Už jenom čekám, až se mě někdo zeptá.
Ale pořád ještě nevím, jak bude vypadat odpověď.