Když na každý krok tam uděláme dva zpátky, není lepší chodit pozadu?

Duben 2015

Nemnoho

20. dubna 2015 v 19:38 Tudy odtékám já
Věřte, že je to pocit naprosto nepřekonatelný, když někam, kamkoli, jdete a v ruce nesete plyšového medvídka.
Je jaro. Všemu vládne cinkavá melodie.
Já vážně strašně ráda brečím. Já jsem strašně ráda smutná.
A připadám si na okrajích jaksi rozmazaná.
Bylo by fajn říct zase pro jednou něco rozumnýho.
Ale cinkavá melodie je přesně taková - jakkoli (jenom končí na špatnou notu).
Nejlepší schopnost je nadhled, beztak.
A já jsem stejně ráda cynická. Netvrdím, že mi to jde. Jsou horší věci.
Cinkycká.
Jednoho dne rozbiju zrcadlo a vyrobím si zvonkohru. A něco pověsím na okno. A budu mít klavír. A zarámovanýho Havrana.
Sakura. Vydra. Mrak. Nebo aspoň strom. Připadám si jaksi fragmentalizovaná.
Stékám. Mám strach.
Chtěla bych být někdo jiný, třeba na zkoušku. Nebo možná až zítra. Ztraťte se.
Chtěla bych být někdo z knížky.


Drobná vítězství

17. dubna 2015 v 23:30 Tudy odtékám já
Mám svůj a zcela vlastní a osobní Abarat.

Naprogramovala jsem si úplně maličkou rozhodovací věc, která umí, co umět má.

A zjistila jsem, jak používat string.

Zase jednou jsem si udělala velký pořádek v souborech.

Nastavila si víkendový budík na půl devátou.

Posunula TARDIS do další dimenze.

A to vše díky tomu, že jsem se nemohla rozhodnout, co za audiovizuálno si pustit.

Je mi špatně.
Dobrou noc.

Článek pro vás, mí drazí nejdražší

7. dubna 2015 v 22:50 Tudy odtékám já
Ano, k neuvěření, což?
Nespadl na mě klavír. Naopak, daří se mi dobře, děkuji za optání. Byly horší dny, i lepší. Ale od posledně můžu potvrdit, že záhadné zázraky se dějí. Zázračné záhady taky.

Kapitola první - Doktor
Poslední díl mě dělí od konce sedmé řady. Trošku tím trpím, ale co můžu dělat? Pořád ještě mě čeká šestadvacet původních sérií. A celá osmá obnovená.
A stejně nemám Moffata ráda.

Kapitola druhá - Abarat
Jakkoli fantaskní se to může zdát, asi to vyjde. Po přibližných třech letech hledání a čekání, asi to vážně vyjde. Uvidí se zhruba do deseti dnů. Však nechť jsou prokleti a zavrženi všichni podvodníci.

Kapitola třetí - Věc
Už vím, jaká je. Srandovní, komická, zábavná. Člověk se na ni ale musí dívat trošku s odstupem, aby ji tak viděl. Možná je to vnitřní vyjádření mého neuvěřitelného egoismu. Možná není. Ale lechtá to na bránici.

Kapitola čtvrtá - svět
Věci se dějí. Ještě pořád se dějí a je to dobře. Věci se srovnávají, a to je taky dobře. Možná přece jen i dobře dopadnou, to se teprve uvidí.
Přízraky nemizí, však pamatujte, a opět se shledáme.
Velikonoce - letos asi uschnu. Díkybohu za to.
Zima se blíží, hned na dvou frontách - a já mám chuť spoilovat. Ale to vám nevyjde.
A začínám s psaním ve spirálách (v celkovém počtu jedné spirály). Vypadají ještě epičtěji než kulatá gallifreyština.
A TARDIS roste...

Možná na to zase někdy zapomenu, ale věci jsou atantelné a život je věc. Možná není.
Začínám se ztrácet ve spirálách.
K neuvěření, což?
Vítejte v dubnu.